Pojem Kanářané se vztahuje na všechny obyvatele Kanárských ostrovů. Jak ale nazývat ty, kteří žijí pouze na ostrově Gran Canaria? Oficiální název je „grancanarios“, a i když mají tito ostrované národnost španělskou, odlišují se od Španělů na pevnině víc než dost.
Večer začíná. Na promenádě v Las Palmas se shlukují místní, aby si užili horečku sobotní noci. Na první pohled jsou tu zastoupeny rozdílné typy. Míchá se tu Evropa s Afrikou a Latinskou Amerikou, lépe řečeno s Karibikem. Není divu. Příliv obyvatel z těchto oblastí přišel dlouho po vpádu Španělů na Kanárské ostrovy, a tak je jejich přítomnost víc než patrná. Odráží se v kanárském dialektu, ve vzhledu, v oblékání, v gestech. Dodává povaze ostrovních obyvatel patřičný šmrnc.
Už před půl stoletím se Manuel Alemán, teolog a psycholog z Agaete, zabýval psychologií Kanářanů. Je těžké určit převažující rysy ostrovního národa, jenž žije uzavřen vodami oceánu, na sopečných ostrovech, které mohou nečekaně vybouchnout, a jehož domorodí předkové až do 15. stol. žili na úrovni doby kamenné. Vzývání přírodních bohů na magických skalách, jako je Bentayga, se vrylo do povahy Kanářanů v podobě úcty k přírodě, ale také úzkosti z nekonečných vodních ploch a nedozírné oblohy nad hlavou. Později se k tomu přidal i určitý komplex marginálnosti, odstrčení, ale zároveň i jakéhosi pocitu bezpečí díky vzdálenosti od evropského i světového válečného ruchu.
Vpád Španělů v 15. stol. musel být pro původní obyvatele něco jako neočekávaný příchod mimozemšťanů. Vždyť lodě považovali za ptáky. Jak bychom se asi tvářili dnes my, kdybychom se střetli s kulturou o několik stupňů vyšší? I když většina původních obyvatel byla vyhlazena, jejich jazyk a zvyky prorostly do dnešní kanárské kultury. Je v ní zakořeněno cosi primitivního a jednoduchého, co jí dodává na tajemnu. Po vpádu Španělů pak přišly imigrace, emigrace a opětné návraty z latinskoamerických zemí, a s tím i nové jazykové a kulturní podněty. Současný kanárský dialekt je i pro Španěla z pevniny někdy nesrozumitelný. Místní navíc mluví rychle a polykají samohlásky i celé slabiky.
Manuel Alemán dospěl k závěru, že úzkost obsažená v kanárské povaze vedla místní obyvatele k hledání ochrany a bezpečí. Snad proto má každý ostrov svojí Panenku Marii. Ta z Gran Canarie má přízvisko Panna Marie z Borovice a je symbolem mateřství, ochrany, péče a klidu, i když kanárská společnost je spíše patriarchální.
Na ostrově čas plyne jinak. Na to si musí zvyknout jakýkoliv návštěvník přijíždějící z pevniny. Z ostrova není kam utéci a také není kam spěchat. Vždy je čas na zdánlivé lelkování, které je ale součástí účelové pozorovací akce z laviček na hlavní třídě Calle mayor de Triana v Las Palmas. Zde si vyšňoření pánové z Teroru, kteří si sem vyjeli na sobotní kávu, tříbí svůj vkus a pozorovací talent na korzujícím opačném pohlaví.
„Plují lodě do Triany…“, tak zní první slova slavné písně z 60. let 20. stol., která ale zpívá o Trianě sevillské, kdysi cikánské čtvrti. Svou Trianu má však i Las Palmas – a je to jedna ze dvou nejvýznamnějších čtvrtí města. Na náměstí Plaza de Cairasco stojí krásná budova ve stylu art nouveau, kde sídlí Literární kabinet. Ten inicioval kromě jiného i založení vynikajícího Filharmonického orchestru v Las Palmas. O kousek dál stojí divadlo pojmenované po Perezu Galdósovi, kanárskému Cervantesovi a místnímu rodákovi. Co to ale má dělat s kanárskou povahou? To je jen ukázka protikladů, s kterými se na tomto ostrově setkáte. Bylo by velkým omylem se domnívat, že všichni grancanarios se jen veselí na karnevalu, lelkují, odpočívají nebo pijí jejich světově proslulý rum. Opak je pravdou. Na turistickém jihu mezi hotely a bazény příliš kanárskou povahu nepoznáte, ale u severního skalnatého pohoří nebo v centru ostrova je patrná úpornost, neustálé soupeření s přírodou a hledání způsobů, jak přežít. To se odráží ve flexibilitě, přizpůsobivosti a vstřícnosti Kanářanů ke všemu novému, co je může obohatit.
Ta neustálá nejistota člověka, který jako by žil na dřevěném voru uprostřed oceánu, jenž s ním houpe, jak se mu zachce, se promítla do až nepochopitelné bujarosti a bouřlivého producírování při únorovém karnevalovém svátku. Kdo na Gran Canarii přijede v únoru, může nabýt lehce dojmu, že místní nedělají nic jiného, než že se připravují na karneval, pak jej prožívají a pak se z jeho následků zotavují. Nikoliv. To je jen únik od úzkosti, od smutků z dob minulých. Druhá strana téže mince.
Petardy, ohňostroje, maškary, lehké koketování, tance až do rána, popíjení, uvolněné chování a den naruby. To je karneval v Las Palmas. To, co vypadá jako nevázané a neorganizované veselí, má přitom velmi jasný řád a dokonce i svoji hymnu. Jmenuje se „Pozvánka na karneval“, i když původní název zněl „Vezmi si svou nejlepší masku“. Její autor, Sindo Saavedra, byl karnevalový nadšenec a jeho hymna má dnes řadu popových interpretací. Samotný karneval však začíná jinak. Slavnostně ho otvírá pregón neboli vyvolávač. Od roku 2012 se začátek karnevalu vyhlašuje nejen živě na náměstí Santa catalina, ale také na internetu přes YouTube.
První karneval, spíše maškarní bál, se konal na ostrově v roce 1574…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gran Canaria