Ekotechnické muzeum najdeme v bubenečské Papírenské ulici – v areálu staré čistírny odpadních vod, který je nejen jeho sídlem, ale i hlavním a nejcennějším exponátem. S trochou zlehčení se dá říci, že muzeum vystavuje samo sebe.
Od poloviny 19. století Praha pociťovala čím dál naléhavěji potřebu nové kanalizace, neboť ta dosavadní přestávala vyhovovat jak z důvodů kapacitních, tak hygienických; městské úřady však první konkrétní kroky vedoucí k nápravě podnikly až v roce 1884. Následovalo desetiletí vyplněné dohadováním o projektu, intrikami a vzájemným osočováním dvou hlavních zájmových skupin, protože o peníze tu šlo jako obvykle až v první řadě. A to ne o peníze ledajaké, konečná suma za celou kanalizaci se zastavila na tehdy těžko představitelné částce 15 milionů korun. Uvádí se, že kdybychom pro tuto zakázku hledali v dnešní době obdobu, mohli bychom ji srovnat se stavbou pražského metra. Spor měl nakonec nečekané rozuzlení: smál se expert povolaný ze zahraničí, dánský inženýr William Heerlein Lindley působící ve Frankfurtu, který dostal za úkol obě strany rozsoudit, jenž ale obratně využil situace a prosadil vlastní projekt. Ten byl originální hlavně tím, že nečisté provozy sedimentační čistír…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – technické památky