Batu Punggul je vápencová jehla zasazená v centru deštného pralesa na samé jižní hranici státu Sabah. V nitru zkrasovatělé skály vysoké téměř 200 metrů se nalézá celá řada úchvatných jeskyní a z jejího vrcholu je fascinující výhled do okolí. Malá přírodní rezervace kolem je odvěkým územím dříve kanibalského etnika Murutů. Na jedinečnost jejich kultury, ale i na unikátní zachovalost fauny a flóry rozsáhlého okolí Batu Punggul se již delší dobu snaží upozornit Společnost pro rozvoj venkova (KPD), která se také stará o plynulý chod zdejší jednoduché turistické infrastruktury.
Dostat se až k Batu Punggul není úplně snadné, i když rok od roku se přístupové možnosti zlepšují. Z hlavního města Kota Kinabalu vede cesta do Keningau a dále pak do Matiku a Labangu, nebo Sapulutu. Dopravu zajišťují mikrobusy, které vyjíždějí ve chvíli, kdy už cestující málem vypadávají okny ven. Prašné cesty se za sucha nedají zvládnout bez šátku na obličeji, v deštivém období se zas pasažéři musejí připravit na časté tlačení vozu zapadajícího do hlubokého bahna. Několikahodinová cesta tímto marastem dá našinci řádně zabrat, takže se pak nelze divit, když se děti Murutů přiběhnou zvědavě podívat na úmornou cestou zdecimované orang putih – bílé lidi. Vesnice Labang či Sapulut jsou jakýmsi „základním táborem“ pro další cestu k Batu Punggul. Zde je možné v malé kantýně nakoupit proviant, ale i ochutnat tradiční krmi Murutů sestávající většinou z rýže, ságového pudinku, kapradinových výhonků a polévky z babi utana – divokého prasete. Vesničtí obyvatelé jsou většinou velice pohostinní a rádi cestovatele ubytují ve svém dřevěném domečku na „kuřích nožkách“. Cenu za byt a stravu je třeba sjednat předem, aby pak nedocházelo k nepříjemným dohadům. Nakonec se obchod většinou mohutně zapije domácím tapai-tapiokovým vínem, které se usrkává slámkou ponořenou v obrovských kvasných „džbánech“. Mok je to zrádný, což většinou dokládá ukrutný bolehlav druhý den ráno.
Přestože jsou Muruti třetím nejpočetnějším domorodým etnikem v Sabahu, je o nich známo jen velice málo. Celkem se jedná přibližně o 50 000 lidí, jejichž původní domovina se nalézá v příhraničních oblastech Bruneje, Sarawaku a Kalimantanu. Žijí tradičně v dlouhých domech, kde občas mají i jedno své typické zařízení, jakousi „trampolínu“ zvanou lansaran, kterou používají zejména při vesnických slavnostech. Ještě před 100…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malajsie