V argentinské části Ohňové země, hlavního ostrova stejnojmenného souostroví u jižní špičky jihoamerického kontinentu, je v provozu malá železnička Ferrocarril Austral Fueguino, nazývaná též El Tren del Fin del Mundo neboli „vlak z konce světa“. Neuvěřitelně krásná krajina se zasněženými horami, jezery, vodopády a panenskými lesy na nejjižnějších výběžcích And dělá z výletu tímto vláčkem nezapomenutelný zážitek umocněný nostalgickým kouzlem jízdy s parní lokomotivou.
Nádražíčko Estación del Fin del Mundo asi 8 km západně od centra města Ushuaia je v obležení turistů – od batůžkářů z celého světa přes Japonce neustále cvakající fotoaparáty až po manažery na dovolené. Před nádražní budovou, kterou tvoří velká dřevěnice se sklonitou střechou a několika vysokými, do nebe trčícími anténami, probíhá představení hudební skupiny Cuarteto Fueguino. Argentinská tanga a milongy krátí čas při čekání na vláček, který se právě rozhodl s mrakem kouře a páry vjet do stanice. Trubka výpravčího jako by chtěla upozornit na skutečnost, že na tomto konci světa jdou hodiny přesně: V 9:30 přijíždí Camila, jedna ze tří parních lokomotiv, které spolu se dvěma dieselovými na železnici jezdí, se soupravou zelenobílých vagonů.
Nejjižnější železnice na naší planetě byla od svých počátků úzce spjata se vznikem a historií Ushuaie. Jméno města, patřícího mezi ta, jež si nárokují titul „nejjižnější město světa“, znamená v jazyce Yaganů (Yamanů), původních obyvatel Ohňové země, „hluboká zátoka“. Na počátku Ushuaie byl misijní dům, který na dohled od osady Yaganů postavil v roce 1869 reverend W. H. Stirling. Kolem něj se začala pomalu rozvíjet malá osada. Už v 70. letech 19. stol. začal pozdější argentinský prezident Julio Argentino Roca propagovat s odvoláním na pozitivní zkušenosti, které měli Francouzi s Novou Kaledonií a Britové s Tasmánií, myšlenku zřízení trestanecké kolonie (colonia penal) na Ohňové zemi. Reálně se o něčem takovém ale mohlo začít uvažovat teprve po roce 1881, kdy byla uzavřena dohoda o průběhu hranic mezi Chile a Argentinou. První vězni žili v provizorních barácích ze dřeva a plechu. S jejich rostoucím počtem bylo nutné postavit zděné budovy, k čemuž se přistoupilo v roce 1902.
Nové vězení si stavěli sami vězňové, mezi nimiž byli ti nejhorší vrazi a násilníci, recidivisté, bandité, vojenští dezertéři, ale také anarchisté a političtí vězni. K nejznámějším patřil anarchista ukrajinského původu Simón Radowitzky, který v roce 1909 spáchal v Buenos Aires úspěšný atentát na policejního šéfa Ramóna Falcóna, zodpovědného za masakr dělníků během tzv. Rudého týdne (Semana Roja). Svůj původně doživotní trest si Radowitzky odpykával v Ushuaii až do roku 1930, kdy mu prezident Hipólito Yrigoyen udělil milost.
Pro přepravu kamenů, písku a dřeva byla hned na začátku stavby nového vězení vybudována primitivní úzkokolejná trať s dřevěnými kolejemi (xilocarril), po nichž tahala vozy s nákladem volská spřežení. Protože tato provizorní dráha nestačila, požádal ředitel věznice ing. Catello Muratgia v roce 1905 vládu o povolení ke stavbě několika kilometrů tzv. Decauvilleovy dráhy. A tak se koncem roku 1909 začala budovat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky