Kam letos vyrážíš na dovolenou? Na pouť do Santiaga ke hrobu svatého Jakuba! Zatímco ještě před pár lety by vás tato odpověď automaticky zařadila mezi náboženské blouznivce, teď se díky ní ocitnete v progresivním cestovatelském proudu. Ze svatojakubské pouti se zvolna stává celospolečenský fenomén.
Svatojakubská pouť má za sebou sice více než tisíciletou historii, ale také dlouhá staletí zapomnění. K jejímu znovuzrození došlo vlastně docela nedávno, když k němu při své návštěvě Santiaga počátkem 80. let vyzval papež Jan Pavel II., a zvláště pak poté, co byly svatojakubské poutní cesty zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.
Masivní evropské dotace pomohly rychle vybudovat potřebnou infrastrukturu od pečlivého značení cest až po širokou síť poutnických ubytoven zvaných alberque – a poutníci se začali hrnout tempem, které asi nikdo nečekal. Jejich počet stoupl z několika desítek až stovek za rok v 70. letech na několik desítek a posléze současných stovek tisíc ročně. A zatím to nevypadá, že by se tento trend měl v dohledné době zastavit.
Proč?
Klíčová otázka zní: Proč? Čím je pouť tak lákavá? Co dnešního člověka se všemi vymoženostmi, které mu moderní doba nabízí, se všemi těmi neodolatelnými nabídkami wellness pobytů, animačních programů a stravování all inclusive, pudí k tomu, aby si místo toho dobrovolně zvolil strastiplné pěší putování? Aby si místo plážového vybavení a společenských šatů do batůžku hodil spacák a pláštěnku, na nohy nazul pohorky a vyrazil na nepohodlnou cestu plnou odříkání?
Dávní středověcí poutníci chodili z důvodů ryze náboženských. Ale co dnes? I v současnosti se na cestu vydávají věřící z podobných důvodů jako v minulosti, ale už dlouho mezi poutníky nepřevažují. Svědčí o tom seriózní statistiky s pečlivě sebranými daty, ale i naše osobní zkušenost. Na pouť, přesněji řečeno její portugalskou odnož Camino Portuguese, jsme se vydali z Porta vloni před prázdninami.
Když jdu, tak ještě žiju
Na pouti vládnou určitá nepsaná pravidla. Není zvykem ptát se nejenom na majetkové či rodinné poměry, ale ani na důvody, kvůli kterým se kdo na cestu vydal, nicméně jakmile se z náhodných spolucestujících stanou známí či dokonce ze známých přátelé, často se rozpovídají sami.
Usměvavá Němka středního věku se nám svěřuje už chvíli poté, co se spontánně připojila k naší pochodové Yellow Submarine, jejímž vyřváváním jsme se snažili dodat síly unaveným nohám: „Doma mám manžela, dvě dospělé děti, a všichni se mi postupně nabídli, že jsou ochotni jet se mnou. Ale já jsem chtěla alespoň jednou za život vyrazit do světa sama a zjistit, jestli na to mám. I když před odjezdem jsem se dost bála. Kdybych neměla letenku, nevím, jestli bych nezůstala doma.“ „A jaké to tedy je?“ ptáme se. „Super,“ roztáhnou se jí rty do ještě širšího úsměvu. „Předčilo to veškerá moje očekávání, tolik nových přátel, tak krásná příroda. Nic neřeším, beru věci tak, jak přicházejí, jdu si svým tempem a cítím se svobodná.“
Bělovlasá paní důchodového věku s mladistvými cůpky přijela až z ostrova Bornholm a potkáváme ji stále, jde s námi dlouhé kilometry, známe své osudy, děti, plány… Povídáme si o přírodě v Dánsku, o přírodě u nás, o slavících zpívajících vedle cesty, nádherně kvetoucích zdivočelých komouticích čili kalách používaných u nás ve svatebních kyticích. Obdivujeme její vytrvalost. Vždyť jde pouť už po dvanácté. Poprvé vyrazila jako mnoho dalších, když odešla do důchodu.
„Dlouho jsem plánovala, že to zkusím. A zalíbilo se mi to tak, že od té doby chodím každý rok.“ „Vždycky sama?“ ptáme se. „Ale ne, zpočátku se mnou chodil manžel, ale ten zemřel, pak přítel, ten odpadl, šla jsem i s dcerou, vnoučaty, ale už mají svoje rodiny. Tak teď jdu sama, ale mně to nevadí. Když jdu, tak ještě žiju, ne?“ směje se.
Lék na rány osudu?
Další žena, na kterou letmo narážíme na různých místech naší cesty, nevypráví nic. Je pohroužená do sebe, s nikým se nevybavuje, jen vždy letmo pokyne hlavou na pozdrav a jde dál. Pomaloučku, s námahou, šetří silami. Vyráží mezi prvními, na nocleh přichází mezi posledními. Ale vždy dojde. Hlavu bez vlasů má ve dne v noci pečlivě omotanou šátkem. Můžeme se jen domýšlet, zda pouť je pro ni posledním pokusem dostat se ze spárů nelítostné nemoci, nebo snad má být poděkováním…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Poutní cesty do Santiaga de Compostela