Jízda Centrální dráhou (Ferrocarril Central) je opravdové železniční dobrodružství. Z Limy na pobřeží Tichého oceánu se metr za metrem klikatí koleje do Huancaya v centru And. Na trati dlouhé 346 km je 69 tunelů, 58 mostů a šest úvratí, její nejvyšší bod leží v nadmořské výšce 4818 m. Až do otevření Čching-chajsko–tibetské železnice v roce 2006 šlo o nejvýše položenou železnici na světě.
Na Centrální dráze není pravidelný provoz. Vlaky mezi Limou a Huancayem jezdí jako turistická atrakce od dubna do listopadu jednou až dvakrát měsíčně, konkrétní dny se vyhlašují koncem předchozího roku na celou následující sezonu. Dvanáct až čtrnáct hodin trvající zážitek začíná v sedm ráno na starém nádraží Desamparados v centru Limy. Historická budova postavená v letech 1911–1912 podle plánů architekta Rafaela Marquiny stojí hned vedle vládního paláce, což dokládá, jaký význam železnice v této hornaté zemi svého času měla. Od roku 2009 slouží budova jako Dům peruánské literatury, ale najdeme tu také slavný prezidentský vagon Paquita, který nechal ve 30. letech 20. stol. postavit tehdejší peruánský prezident Óscar R. Benavides jako dárek pro svou choť. Jediný vlak, který z tohoto nádraží ještě odjíždí, je právě ten náš.
Poté, co vlak opustí Limu, projíždí příjemně zeleným údolím Valle del Rímac, které vyhloubila stejnojmenná řeka, a zvolna stoupá. Skutečné stoupání začíná za San Bartolomé na 76. km, když vlak nejprve překoná první úvrať a pak mohou cestující přihlížet, jak několik dělníků ručně obrací na točně lokomotivu. Na 84. km přejíždíme 218 m dlouhý most Puente Carrión přes hlubokou propast Verrugas. Spolu s mostem Puente El Inferniello na 129. km, který propojuje dva tunely, patří nejenom k nejproslulejším na této trati, ale ve světě železnic vůbec. Původní mostní konstrukci zničila v roce 1889 lavina, ta dnešní, v pořadí již třetí, pochází z roku 1937. Dojem, který dělá hluboká strž na cestující, když vlak projíždí přes most, je prostě úchvatný.
Na 102. km v Matucaně (2378 m n. m.) přichází druhá zastávka, při níž si mohou cestující protáhnout nohy a koupit si nějaké občerstvení či suvenýry od místních prodejců. Ke krásným vodopádům v okolí městečka s necelými 6000 obyvateli to nestihnou, ale na hlavní náměstí ano. V dalším úseku cesty se úžas na kolejích stupňuje s každým dalším mostem, jen o centimetry širším než sám vlak. O jeho průjezdnosti přestanou pasažéři pochybovat, teprve když ho i poslední vagon bez komplikací překoná. Vyjet během několika hodin od mořské hladiny do výšky skoro 5000 m není pro lokomotivu problém, ale pro některé cestující ano. Řídký vzduch v kombinaci s dramatickou krajinou bere nejednomu z turistů dech. Peruánci říkají výškové nemoci soroche. Někomu pomůže čaj z listů koky – „omámením k relaxaci“ se jmenuje tahle léčba. Pro naléhavější případy je k dispozici lékař s lahví kyslíku.
Nejokázalejším místem na trati je však stanice Ticlio, kde vlak překonává jednu z dalších úvratí a vjíždí pak do tunelu Galera dlouhého něco přes kilometr, který směřuje ke stejnojmenné stanici. Tabule před vjezdem do tunelu, se zasněženými vrcholy And v pozadí, hlásá: „Punto Ferroviario más alto del Mundo 4.818 metros“ neboli „Nejvyšší železniční bod na planetě 4818 m n. m.“. Jedeme ve větší výšce, než jakou má Mont Blanc, nejvyšší vrchol Evropy (4804 m)! Ve skutečnosti se tento bod zvaný La Cima („vrchol“) nachází uvnitř tunelu. Stanice Galera byla ještě donedávna s 4781 m…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky