Zbožňují rockery v hrůzostrašných maskách, pořádají fotbalová utkání v bahně, soupeří ve hře na neexistující kytaru, v hodu mobilem či holinkami do dálky, nebo kdo se nejdéle vydrží potit v sauně. Zvláštní? Nikoli. Finské.

Zdrženliví, nicméně přátelští
Nikdo neumí tak dobře mlčet jako Finové. Nikdo nepije více a nemá divočejší metalové kapely. Nikdo nesnese tolik zimy a tmy. Na rozptýlení těchto a podobných stereotypů o Finsku, na kterých může být špetka pravdy, a na poznání pravé tváře jeho obyvatel vám postačí už první návštěva (ačkoli by rozhodně byla škoda zůstat u jediné). Jaká tedy je?

Každopádně přátelská. Finové se rádi a často i dlouze baví. Zejména v létě za dlouhých bílých nocí zjistíte, že málokdo spí a všichni slaví. Mají rádi detektivky, nechybí jim smysl pro humor, který trochu připomíná ten britský, a ještě bližší jim je černý humor, jehož typickým představitelem je spisovatel Arto Paasilinna, hvězda finského literárního nebe, kterého proslavily knihy jako například Autobus sebevrahů.

Finové ve skutečnosti spíše než alkohol vypijí hektolitry kávy, zásadně z velkých hrnků, a mléka. A vášnivě tančí tango, které si pofinštili. Málokdy podávají druhému ruku a děkují jaksi předem, aniž by poprosili. Při objednání prostě jen řeknou „Jedno pivo, děkuji“ („Olut, kiitos“). Nesouvisí to ovšem s arogancí, nýbrž s vrozenou úsporností. Pokud nemusí, nemluví a nechtějí protějšek zbytečně zasypat slovy. Když se ale rozpovídají, jsou a…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Finsko