Území Velké Británie je protkáno hustou sítí vnitrozemských vodních cest o celkové délce více než 3000 kilometrů, z nichž naprostá většina protéká Anglií. Lodě na nich musejí překonat přes 1500 zdymadel. A kde zdymadla k vyrovnání hladin nestačí, přijdou na řadu lodní výtahy. V současnosti jsou v Británii v provozu pouze dva: jeden u skotského městečka Falkirk a druhý v anglickém hrabství Cheshire, u vesničky Anderton.
Svou zlatou éru zažily britské vnitrozemské vodní cesty mezi lety 1760 až 1820, kdy byly jedním z hnacích motorů průmyslové revoluce. Přepravilo se po nich více než 30 milionů tun nákladu ročně. Těžkou ránu zasadil kanálům po roce 1825 rozvoj železniční dopravy, přesto se však po nich některé zboží plavilo až do druhé světové války. Proto je možná překvapivé, že o vybudování andertonského lodního výtahu se rozhodlo teprve v roce 1872. Stavba pak byla dokončena o tři roky později, do provozu jej uvedli 26. července 1875.
Důvod pro jeho vznik byl prostý – spojit řeku Weaver s nedalekým kanálem Trent and Mersey, který byl otevřen již roku 1777. Výškový rozdíl mezi hladinami obou vodních cest je však více než 15 m. Lodní výtah představoval jediné možné řešení jejich propojení, které navrhl konstruktér Edwin Clark, pozdější duchovní otec obdobných zařízení ve Francii a Belgii.
Hlavní částí výtahu jsou dvě obří železné vany (22,9 m dlouhé, 4,7 m široké a 2,9 m hluboké), do nichž mohou vplout i velké nákladní čluny. Výtah původně fungoval na hydraulickém principu – jedna vana stoupala vzhůru ke kanálu, druhá klesala k úrovni hladiny řeky Weaver. Od roku 1908 se pohon přeměnil na elektrický, každá z van tak mohla být obsluhována samostatně. Výtah sloužil – v prvních desetiletích zejména pro dopravu soli – více než sto let! Až roku 1983 ho uzavřeli kvůli korozi konstrukce. Naštěstí jen na necelých dvacet let.
V 90. letech minulého století se společnost British Waterways, vládní agentura, která vlastní nebo spravuje veškeré vnitrozemské vodní cesty, rozhodla investovat do rekonstrukce kanálů. Do svých plánů zahrnula i andertonský lodní výtah. Po konzultaci s odborníky z English Heritage, organizace starající se o ochranu kulturních i průmyslových památek v Anglii, se rozhodla pro návrat původního hydraulického zdvihu. S opravou se začalo v roce 2000, v březnu 2002 mohl být výtah znovu otevřen pro lodní provoz. Jen čluny s nákladem soli a dalších materiálů vystřídali výletníci.
Rekonstrukce přišla na sedm milionů liber, téměř polovinou ale přispěl loterijní fond, což mi připadá jako velmi smysluplné využití zisku z hazardu! Rekonstrukce byla vlastně dvojnásob dražší než původní stavba. Roku 1875 činily náklady na vybudování výtahu 48 428 liber, což v dnešních cenách představuje 3,38 milionu…
Nezůstalo však jen u rekonstrukce výtahu. Nedaleko něj vzniklo návštěvnické centrum, jehož součástí je i stálá expozice seznamující s historií nejen unikátního lodního zařízení, ale i anglických vnitrozemských vodních cest obecně. U centra je také dětské hřiště i malé bludiště.
Návštěvníci si rovněž mohou vyzkoušet, jaké to je sedět ve člunu, který v obří vaně stoupá vzhůru. Stačí se na kotvišti na břehu řeky Weaver nedaleko výtahu nalodit na narrowboat, jak se říká úzkým člunům, které se plaví po kanálech, a o třicet minut později vystoupit o 15 m výše.
Nemusím ani dodávat, že i když jde o starý, pro turistický provoz upravený člun, mohou na něj nastoupit bez problémů i vozíčkáři. Řešení je jednoduché – stačí malá hydraulická plošina na zádi plavidla. Inu, jsme v Anglii, v civilizované zemi.
Další články z vydání o Anglii zde