Marně se Jindřich VIII. dožadoval v Římě zrušení manželství s Kateřinou Aragonskou. Král měl naspěch, čekal dítě s Annou Boleynovou a věřil, že to konečně bude pokračovatel dynastie. Když se s Annou oženil, papež ho exkomunikoval a anglická církev se odtrhla od Říma. Král se stal hlavou anglikánské státní církve a rozpustil kláštery.
Po klikaté cestě scházím do údolí říčky Skell. Když se stromy rozestoupí, objevují se přede mnou zříceniny opatství Fountains. Polorozpadlé zdi, holé oblouky nesené vysokými sloupy, monumentální okna bez výplně.
V roce 1132 přišlo do pustého údolí 13 benediktinských mnichů, kteří museli odejít z opatství St. Mary v Yorku, kde se bezúspěšně snažili prosadit návrat komunity ke skromnosti a pokoře, k denním modlitbám, meditacím a manuální práci, jak to vyplývalo z pravidel sepsaných Benediktem z Nursie v 6. století. Podporoval je Thurstan, arcibiskup z Yorku, jenž jim místo skryté v údolí poskytl. Vyhlíželo značně nehostinně, ale prudké svahy údolí ho chránily před nepřízní počasí, mělo dostatek vody, ve vápencových skalách mohli mniši později těžit kámen a v okolních lesích dřevo na stavbu kláštera. To už byli od roku 1135 součástí cisterciáckého řádu založeného ve Francii v roce 1098.
Podle jeho ustanovení dodržovali přísný denní řád. Čas mezi osmi bohoslužbami denně trávili v tichosti, dorozumívali se více posuňky než řečí, stravovali se velmi asketicky a nosili hrubě utkaný nebarvený vlněný oděv, podle něhož jim lidé říkali bílí mniši.
Přibližně do poloviny 13. století vyrostlo v údolí opatství, které patřilo k nejbohatším v celé Anglii. Zasloužili se o to nejen skromní a pracovití členové řádu, ale především cisterciácký systém laických bratří. Byli obvykle negramotní a pracovali jako zedníci a kameníci, kováři, koželuzi a obuvníci, především se ale starali o stáda ovcí, jež se pohybovala na pastvinách táhnoucích se od Fountains západním směrem až k Lake District a severně k Teesside. Bez těchto řeholních sluhů by Fountains nikdy nedosáhlo takového bohatství a hospodářského významu. Do jeho pokladny plynuly příjmy i z dalších činností: z dolování olova, výroby železa, těžby kamene a chovu koní.
Procházím mezi pilíři dobře zachovalého klenutého sklepení 90 metrů dlouhého křídla v západní části areálu. Klášter v jedné části těchto prostor skladoval ovčí rouno, jež mniši prodávali benátským a florentským kupcům. Druhou část využívali laičtí bratří jako společnou jídelnu spojenou s kuchyní, v horním, dnes již rozpadlém patře měli ložnici s dvěma sty lůžky. Mniši žili odděleně. Denně se scházeli v kapitulní síni, kde si předčítali kapitoly z Regulí sv. Benedikta. Na shromáždění také řešili běžné každodenní problémy společenství a praktické záležitosti spojené s chodem kláštera. Přes někdejší rajský dvůr se po několika schodech dostávám do hlavní lodi opatského kostela, vystavěného v pozdně románském slohu. Východní konec kostela uzavírá Kaple devíti oltářů s impozantním 18 m vysokým oknem, k němu tvoří protějšek druhé na opačné straně lodi. Vápencové stavební kvádry jsou notně poznamenány povětrnostními vlivy. Ozdobné prvky si mohu jen domýšlet, obrousil je zub času.
Ale o to mi prohlídka připadá zajímavější, vzbuzuje fantazii a mám pocit, že ruiny otevřené nebi vyvolávají impozantnější dojem, než kdyby byl celý klášter zachován v původní podobě. Ta vynikala architektonickou strohostí, jež měla vyjadřovat střízlivost a jednoduchost cisterciáckého řádu, jeho touhu po prostotě a střídmosti. Proto původně kostel neměl ani věž, cisterciáci, vyznávající život daleko od lidí i cest, nechtěli přitahovat pozornost. Věž o výšce 50 metrů byla připojena k severní straně kostelní lodě až na počátku 16. století. Vybudována byla v takzvaném perpendikulárním slohu anglické pozdní gotiky, jenž zdůrazňuje pravoúhlost všech částí stavby. Je považována za památník opata Hubyho, jemuž se podařilo řád postavit na nohy po hospodářském kolapsu, k němuž došlo ve 14. století.
Systém laických bratří, kteří nebyli vázáni církevními pravidly řádu, totiž časem ukázal, že má i své nevýhody. Bratří tlačili mnichy k nadměrnému hromadění majetku a bohatství, jež daleko převyšovalo jejich potřeby. Když se pak ve 14. století opakovaly špatné sklizně, přišla morová epidemie a v kraji plenili skotští nájezdníci, opatství své farmy nedokázalo udržet. Komunita laických bratří se zmenšila, cisterciáci mnoho klášterních statků pronajali farmářům a koncem 15. století přešli od chovu ovcí k mlékárenství.
Navzdory finančním problémům si Fountains Abbey udrželo své silné postavení v cisterciáckém řádu i v anglické společnosti. Představení kláštera měli místo v parlamentu a zvláště zmíněný opat Marmaduke Huby v první čtvrtině 16. století opatství značně povznesl. Rozkvět ale neočekávaně přerušilo zrušení kláštera v roce 1539. Král jeho budovy a pozemky prodal kupci Richardu Greshamovi. Od jeho pravnuka je koupil Stephen Proctor, který na začátku 17. století podle návrhu místního architekta Roberta Smythsona vybudoval v údolí jen pár set metrů proti proudu Skell malý zámeček Fountains Hall. Použil při tom i materiál z chátrajících staveb kláštera. Jedním z dalších majitelů se v roce 1768 stal William Aislabie, který vlastnil sousední pozemky, na nichž jeho otec John budoval krajinnou zahradu Studley Royal. Došlo tak k jejímu propojení s areálem rozpadávajícího se kláštera.
Od zbytků klášterní nemocnice mne cesta vede nejužší částí údolí, kterým protéká říčka Skell, jejíž břehy lemuje pečlivě pěstěný trávník. Za mostkem se Skell rozšiřuje v jezírko ve tvaru půlměsíce. Z cesty podél jeho břehu míří odbočky do lesa, jedna s šipkou k přístřešku pojmenovaném po Anně Boleynové, odkud je pěkný výhled do údolí, další k malému kruhovému altánku s názvem Chrám osudu.
Nejpůsobivější část údolní vodní zahrady se rozkládá před Chrámem piety, který William Aislabie zasvětil svému otci. Klasicistní stavba září na tmavém pozadí stromů a odráží se na hladině Měsíčního jezírka, k němuž přiléhají dvě vodní plochy trojúhelníkového tvaru, ostře zapuštěné do travnaté plochy. Jezírka zdobí sochy Neptuna, Bacchuse a Endymiona. Do údolních svahů vsadili Aislabiové ještě půvabnou Osmibokou věž a Banketní dům vyzdobený uvnitř dřevořezbami a na konci 19. století zde architekt William Burges postavil ve stylu viktoriánské gotiky elegantní kostel St. Mary se štíhlou věží.
Otevřená krajina přechází za velkým jezerem v rozlehlý zalesněný park, jejž rozdělují dlouhé aleje dubů, lip a kaštanů. V ohrazeném prostoru žije stádo jelenů sika.
Propojením nádherného parku, vodní zahrady a ruin kláštera vzniklo ojediněle půvabné romantické místo, které od poloviny 19. století láká návštěvníky. Jeho přitažlivost se ještě zvýšila v roce 1987, kdy UNESCO zařadilo Fountains Abbey a Studley Royal na svůj seznam kulturního a přírodního dědictví lidstva.