Francie

Druhou republiku (1848-1852) provází prezidentství Napoleonova synovce Ludvíka Bonaparta a ukončuje – kdo by to řekl – opět samozvané, tzv. druhé císařství, sice okázalé, ale i proevropské: Napoleon III. napomohl sjednocení Itálie a Rumunska, zasazoval se o obnovení Polska i nezávislost Srbů a Černohorců na Osmanské říši, dokonce nebyl ani proti sjednocení Němců. Nakonec s nimi však vedl kvůli Porýní válku a prohrál.
Zatímco zámek Versailles přihlížel korunovaci německého císaře (1871), schylovalo se ve Francii k třetí republice. Ta přetrvala nejen povstání Pařížské komuny, ale i konec století, první, a málem i druhou světovou válku. Skončila de facto v červnu 1940 obsazením severní Francie nacisty. Jihofrancouzský režim maršála Pétaina, kolaborující s Hitlerem, se udržel jen o dva roky déle. Mnichovská zrada přišla Francii draho, nejdráž ovšem její židovské obyvatele.
Exilovou vládu řídil generál Charles de Gaulle, brzy po válce se však kvůli nesčetným politickým tahanicím svého postu vzdal. K moci se vrátil až po 12 letech. To už Francie přišla o své kolonie v Indočíně, Tunisku a Maroku. Za nejdramatičtějších okolností, už s de Gaullovým přispěním, se nakonec osvobodilo i Alžírsko.
Nástupem generála de Gaulla v Elysejském paláci dne 28. září 1958 se datuje pátá, současná francouzská republika. Silnými, téměř americkými pravomocemi obdařený prezident je od té doby volen vždy na 7 let. Charles de Gaulle si druhé funkční období sám zkrátil – vyhlášením referenda o důvěře, které v roce 1968 po studentských bouřích prohrál. Přesto zůstává dodnes největší politickou osobností Francie 20. století – pro svou vlast znamenal asi tolik jako Winston Churchill pro Británii. Provází ho pověst neohroženého muže, na něhož bylo spácháno vůbec nejvíc atentátů (jeden fiktivní popisuje slavný Forsythův román "Den pro Šakala"). A je také autorem mnoha citátů, z nichž snad nejznámější je povzdech, jak těžké je vládnout zemi, která má jen sýrů na tři sta druhů.
De Gaulle odmítal hegemonii USA v NATO a začal budovat vlastní atomové síly. V Evropském hospodářském společenství nechtěl z týchž důvodů Británii, zato však dokázal pohřbít jiné, staletí trvající nepřátelství: s německým kancléřem Adenauerem uzavřel smlouvu o spolupráci, která letos oslavila 30 let platnosti. „Gaullista“ Jacques Chirac jde věrně ve šlépějích svého slavného předchůdce.
Je tedy dobře, že předchozí prezidenti nám zanechali spíše kulturní statky než politické doktríny: Georges Pompidou dal Paříži jedinečnou galerii moderního umění a nejdéle sloužící prezident Francois Mitterand zase nechal vybudovat obrovskou knihovnu. Jediný dosud žijící ex-prezident, Valéry Giscard d’Estaing, se ve vysoké politice pohybuje s obnoveným elánem i nadále.

Nacionalismus po francouzsku
Francouzština se od dob absolutismu prosazovala i na konkurenčních evropských dvorech. Hovořit francouzsky bylo prostě chic. Dokonce i v Schönbrunnu za Josefa II., který jinak ve své mnohonárodnostní monarchii tvrdošíjně zaváděl z praktických důvodů němčinu. Frankomanie zasáhla i vzdálené Polsko a Rusko; J.J. Rousseau dokonce Poláky varoval, že jim hrozí ztráta vlastní identity.
J.W.Goethe, sám ovládající sedm jazyků, měl Francouze za nejvzdělanější národ Evropy.
Není proto divu, že si Francouzi zvykli a o znalost jiných jazyků příliš nepečovali. (Dnes si podobně počínají anglicky mluvící národy.) Francouzi tento svůj handicap přiznávají, ovšem vzápětí obvykle dodají, že jinou řeč vlastně ani nepotřebují. Kam by cestovali, když jejich země je beztak nejkrásnější. Mají do značné míry pravdu: Francie opravdu skýtá nezměrné bohatství, pokud jde o přírodní krásy i kulturní bohatství. Jenom gotických katedrál zde najdete víc typů než je značek místních vín a sýrů!
I ten, kdo má hodně toulavé boty, vystačí s frankofonními zeměmi na velmi dlouho. Stačí jmenovat Belgii, románské Švýcarsko anebo kanadskou provincii Quebec. Zámořské departementy Francouzská Guyana a ostrovy Martinique a Guadelupe v Atlantiku i Réunion v Indickém oceánu jsou dodnes součástí Francie. Francouzsky se bez potíží domluvíte nejen v zemích Maghrebu, ale i v západní a východní Africe, v některých zemích Přední Asie, v bývalé Indočíně a v Oceánii (Tahiti, Nová Kaledonie). Jenom v někdejší kolonii Ludvíka XIV., Louisianě, by vám už asi málokdo rozuměl.
S francouzskou kulturou – zejména stolní – se obvykle dobře sžívají i cizinci. Ti nejpočetnější a sociálně nejslabší však mívají problémy – zejména maghrebští Arabové. Na jedné straně bojují s předsudky a rasismem domorodých Francouzů, na druhé straně někteří svým radikálním islamismem demokracii ohrožují.
Nejvlastenečtějším symbolem Francouzů je jejich vlajka a státní hymna. Marseillaisu zná nazpaměť nejen každý školák, ale její melodii zná doslova celý svět. Složil ji Rouget de Lisle a jméno dostala po své premiéře v Marseille roku 1792. Je to píseň bojovná a patriotická a Francouzi nikdy necítili potřebu na ní cokoli měnit. Dodnes je většina z nich hrdá i na svého největšího vojevůdce Napoleona, který vzdor tomu, že uvrhl celou Evropu do neštěstí, odpočívá v nejmonumentálnější hrobce Paříže – chrámu Les Invalides.
Francie dala světu písně trubadúrů a truvérů, gotiku a empír, impresionismus, kubismus i surrealismus, nejkrásnější zámky a nejvybranější kuchyni světa, nejlahodnější vína, šampaňské a koňak, ale i první laické školství nezávislé na církvi. Francouzská akademie, založená roku 1666, dala podnět vědeckému zkoumání v celé Evropě. I metrická soustava má svůj původ ve Francii. Jména Coulomb, Lavoisier, Ampére, Pasteur, Curie-Sklodowská či Joliot-Curie se učí ve škole vyslovovat i naše děti. Světové vynálezy jako martinská a elektrická oblouková pec, daguerotypie, fotografie nebo radioaktivita a atomový reaktor mají rovněž domov ve Francii.
Královský zámek ve Versailles je snad nejnapodobovanější stavbou Evropy, kdežto slavná Eiffelovka má zmenšenou kopii snad jen na pražském Petříně (patrně díky podílu Járy Cimrmana na jejím extravagantním zevnějšku). I na tom je vidět, že frankomanie po dvou stoletích přece jen ztratila na intenzitě. Nejdéle ze všeho zůstala Francie mekkou umělců: v Paříži se zrodily snad všechny modernistické výtvarné směry 19. a 20. století a bratři Lumiérové tu vynalezli kinematograf.
V 60. letech pohrdli Francouzi hollywoodským kultem a kořili se vlastním hvězdám: Brigitte Bardot vydělala své zemi za rok víc než automobilka Renault. Stala se předlohou pro novodobou Marianne a od té doby i další slavné herečky (např. Catherine Deneuve) propůjčují francouzskému symbolu svou tvář.
Francouzi jako jedni z mála v Evropě dosud odolávají amerikanizaci své kultury. Mají své umělce rádi a nebývají k nim ani v bulvárním tisku tak zlí jako třeba Britové anebo Němci. I politikům odpouštějí drobné lidské prohřešky: např. o Mitterandově nemanželské dceři věděla celá Francie, do rodiny ji přijala i prezidentova manželka – ale skandál z toho udělali teprve zahraniční novináři. Heslem Francouzů je Vivre et laisser vivre (Žít a nechat žít), ale možná to platí jen pro Pařížany – zbytek Francie, jimi s despektem nazývaný Province, asi tak velkorysý není.
Ani francouzská kulturní fronta se nevyznačuje zrovna tolerancí, když zakazuje užívání anglismů dokonce zákonem a v médiích nedovolí, aby anglosaské hity převážily nad domácími šansony. Připomíná to naše dávné obrozence, když před německy znějícím kapesníkem upřednostňovali líbezně českou čistonosoplenku. Nebo taky boj Davida s obrem Goliášem – podle bible však David nakonec zvítězil…

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz

RADVANA KRASLOVÁ

Shopping Cart