Irská republika

Současná Irská republika, kterou tvoří 26 tradičních okresů v provinciích Leinster, Munster, Connaught a jihozápadní Ulster, je od roku 1921 samostatným státem zabírajícím jižní část ostrova. Severní Irsko, složené ze šesti zbylých okresů severovýchodního Ulsteru, se stalo součástí Velké Británie.
Přestože tzv. Svobodný irský stát existuje už od roku 1921, ústava deklarující úplnou nezávislost na Británii byla přijata až o 16 let později, a teprve v roce 1949 země vystoupila z Commonwealthu, britského společenství národů, a vkročila tak do nové, poválečné éry jako nezávislý samostatný stát.
Těžký boj za nezávislost a občanská válka ve 20. letech však zanechaly zemi totálně zdevastovanou. Chyběla zde průmyslová tradice – rozdělení ostrova mladou republiku odřízlo od průmyslově vyspělých oblastí kolem Belfastu, země postrádala kvalifikované síly, odborné školství, kapitál i přístup na zahraniční trhy. Politika hospodářského protekcionismu prvního irského prezidenta Eamona de Valery ve 30. letech ani poválečný hospodářský program vedený snahou o získání kapitálových investic zemi neprospěly. Emigrace pokračovala a počet obyvatel klesl v roce 1961 na pouhých 2,8 miliónu obyvatel. Obrat nastal až v polovině 60. let, kdy Irsko podepsalo dohodu o volném obchodu s Británií a do země začaly přicházet zahraniční firmy. V roce 1967 zavedlo Irsko bezplatné vzdělání, které se u Irů setkalo s obrovskou odezvou. Počet studentů středních škol se tak postupně více než zdvojnásobil.
Podstatný zlom nastal vstupem republiky do Evropského hospodářského společenství v roce 1973. Irsko začalo těžit z finační podpory, která byla poskytována členským státům. Prudce se zvýšily příjmy farmářů a značná pozornost byla věnována rozvoji průmyslu. Přesto trvalo více než deset let, než se země oprostila od nekonzistentní hospodářské politiky a rozhazování peněz na budování státu blahobytu.
Od poloviny 80. let přišli Irové s vysoce účinným ekonomickým programem založeným na nízkých daních, chytrém využívání prostředků z evropského rozpočtu, štíhlém a výkonném státním aparátu, investicích do infrastruktury, fiskální disciplíně a podpoře exportu. Finanční prostředky ze struktrurálních a kohezních fondů umožnily Irsku masivně investovat nejen do budování silnic, telekomunikačních sítí, ale zejména do vzdělání. Nezbytnost přesné přípravy projektů, na které byly poté prostředky přiděleny, pomohla zastavit v zemi živelné a nárazové akce, které se většinou nikdy nedočkaly svého dokončení. Tato houževnatá snaha se vyplatila a Irsko se postupně stalo atraktivním místem pro zahraniční (zejména americký) kapitál, který investoval do mnoha odvětví se slibnou budoucností – elektroniky, chemie a farmaceutiky, informačních technologií a finančních služeb.
Pozitivní trend hospodářského rozvoje pokračuje i v součastnoti. Díky rychlému ekonomickému růstu v uplynulých deseti letech je země označována za „keltského tygra“, který se může chlubit nejrychleji s rozvíjející ekonomikou ze všech zemí Unie s minimální nezaměstnaností.
Bez nadsázky se dá říci, že snad u žádného národa se jeho dějiny nepromítly do povahy obyvatel tak, jako tomu je právě u Irů. Irové jsou především velkými vlastenci. Oddanost, jakou cítí ke své zemi, by jim jiné národy mohly jen závidět. Odhodlání jít za svou věcí a tvrdohlavost jsou těmi vlastnostmi, které pomohly překonat řadu nesnází a přinesly vysněné vítězství – na duších však nechaly stopy smutku a určité hořkosti, jež se přenášejí z generace na generaci. Ne nadarmo historické prameny hovoří o oslavě smrti jako o nejstarším rysu irské národní povahy. Je to nejspíše dědictví po stavitelích megalitických hrobů, kteří na území dnešního Irska žili 3000 př. n. l. a zanechali po sobě impozantní kamenné monumenty, rozeseté po celém ostrově. Nátura po předcích často vnáší do řady činů silné emoce. Na druhou stranu jsou Irové velmi spontánní, dobromyslní a přátelští lidé, v jejichž společnosti je radost pobývat. Povaha obyvatel tak dává Irsku jeho zvláštní a zajímavý ráz: pohodová a uvolněná atmosféra se občas střídá se záchvěvy melancholie, která je cítit zejména ve vzdálených koutech neskutečně zelené, do mlhy zahalené krajiny. Duch starověkých keltských bojovníků je zde doslova cítit na každém kroku.
Běh irských dějin a jeho obyvatele vždy velmi silně ovlivňovalo náboženství. Republika byla a je zemí s hluboce zakořeněnou tradiční katolickou morálkou, ve které si i v současnosti katolická církev zachovává velmi silný vliv. Církev spravuje většinu škol a také některé nemocnice a sociální služby. Podle některých odhadů chodí do kostela až 90 % všech obyvatel.
Náboženství do určité míry ovlivňuje i politiku a morální konzervatizmus se stále odráží v názorech na rozvod, antikoncepci, potraty a homosexualitu. Za nástup osvícenější doby však řada lidí pokládala zvolení liberální právničky Mary Robinsonové první prezidentkou v roce 1990, která s sebou přinesla nové politické klima. To postupně podnítilo tiché šíření feminismu a nabouralo odvěký paternalismus irské politiky. Důvěrou věřících též otřásly skandály místních vysokých církevních představitelů. A tak se postupně tradiční systém hodnot začíná drobit: částečně zůstává poplatný katolické morálce, částečně ho ovlivňují myšlenkové trendy z Británie, Ameriky a evropského kontinentu. To se projevuje především u mladé generace, jejíž názory a přístup k životu se už v podstatě ničím neliší od života jejich vrstevníků v jiných zemích vyspělého světa. Bylo to však právě křesťanství, jehož přijetí v 5. století položilo základ bohatého kulturního dědictví, kterým se Irsko může v současné době pochlubit. Irové jsou asi nejvíce pyšní na svou literární tradici. Vždyť vychovat čtyři nositele Nobelovy ceny – G. B. Shawa, W. B. Yeatse, S. Becketta a S. Heaneyho je na tak malou zemi jakou je Irsko pozoruhodný úspěch. Navíc, kdo by neznal jména jako Jonathan Swift, Oscar Wilde či James Joyce. Irská literatura je velmi rozmanitá, zahrnuje venkovské i městské zážitky, katolické i protestanské zvyklosti, gaelský i anglický jazyk. Přesto má však jedno společné, a tím je smysl pro historii, družnost a zálibu ve vyprávění příběhů. To platí jak pro gaelskou literaturu, která se prohlašuje za nejstarší evropskou literaturu v národním jazyce, tak i pro literaturu současnou, k jejíž nejlepším představitelům patří William Trevor a Brian Moore. Základ této silné literární tradice položili již mniši ve starých keltských klášterech, jakými jsou třeba Clonmacnoise a Glendalough. Zde se jim za velmi tvrdých životních podmínek podařilo vytvořit unikátní iluminované rukopisy. Za nejkrásnější z nich je považován tzv. Evangeliář z Kellsu, bohatě vypravený kodex, který nyní patří k největším pokladům nejstarší irské univerzity Trinity College v Dublinu a je součástí zdejšího muzea, kam zamíří kroky snad každého návštěvníka irského hlavního města. Součástí muzea je i strhující Stará knihovna z roku 1732, což je 64 metrů dlouhá síň obsahující na 200 tisíc historických textů, mramorové busty učenců a nejstarší harfu v Irsku.
Přestože je irština vedle angličtiny v Irsku stále úředním jazykem a její alespoň částečná znalost je podmínkou pro přijetí na univerzitu a pro profese ve veřejném sektoru, počet lidí, kteří jazyk skutečně ovládají se stále snižuje, v současnosti již plynně irsky hovoří pouze 11 % obyvatel.
Velkou popularitu si na ostrově stále udržují staré lidové pověsti a eposy. Těm je také zasvěcena řada festivalů a rozmanitých lidových slavností, které se konají na různých místech země v průběhu celého roku, a jsou tak významnou součástí společenského života. Asi nejznámější je festival zasvěcený sv. Patrikovi, kdy se na irský národní den 17. března po celé zemi konají pochody a průvody s neopakovatelnou atmosférou.
Prakticky na každém kroku narazí návštěvník ostrova na irskou hudbu. Hudba je zde celonárodní vášní – počínaje světově proslavenými poprockovými skupinami jako U2, Corrs, Westlife a Cranberries přes individuality jako je Enya, Sinéad O´Connor, Van Morrisson a Shane McGowan až po folkové melodiky Dubliners, Chieftains, Clannad, Christieho Moora či Mary Blackovou. O nadšeném vztahu Irů k hudbě svědčí i skutečnost, že jako jediná země na světě má ve svém státním znaku hudební nástroj – harfu. A je to právě tradiční irská hudba, která nejlépe odráží ducha této země. Lidové písně mívají často vlastenecký podtext, ve kterém hraje hlavní roli národní boj za svobodu, ale také strádání, emigrace a touha po domově. Hudba a zpěv nechybí ani na sportovních kláních, o která zde není rozhodně nouze. Irové jsou velkými příznivci všech kolektivních sportů, nejpopulárnějšími jsou ovšem dvě domácí odvětví – gaelský fotbal, který je jakýmsi míšencem mezi klasickým fotbalem a ragby, a irský pozemní hokej „hurling“, což je velmi fyzicky náročná hra s hokejkou, jež údajně pochází ještě z keltských dob. Irové dokonce tvrdí, že nemůžete poznat Irsko, dokud jste osobně nebyli na hurlingovém zápase. Je to skutečně neuvěřitelná podívaná s atmosférou, která musí pohltit i totálního nesportovce. Irové do hry dávají celou svou duši, a zrovna tak jejich fanoušci. Velkému zájmu se těší také koňské dostihy, které se konají 240 dní v roce.
Ať už se ale v Irsku ocitnete kdekoli, jedno je jisté. Nikdy to nebudete mít daleko do hospody, nejlépe s živou hudbou. Tam se totiž soustřeďuje společenský život. Jak Irové říkají: bez hospody by nebylo Irska, nebo – s odkazem na počasí – v hospodě neprší. Hospody však za svou popularitu vděčí nejen zálibě Irů v klábosení a hudbě, ale zejména jejich veliké vášni pro pivo. Jak mají napsáno v jedné z dublinských hospod na nápojovém lístku – pivo tvoří základ naší kultury. Pokud v souvislosti s Irskem hovoříme o pivu, nelze nezmínit zdejší největší poklad – černé pivo Guinness. Název dostalo po svém zakladateli Arthuru Guinnessovi, který přišel v roce 1759 do Dublinu, pronajal si starý pivovar i s pozemky za pouhých 45 liber ročně (což je i dnešní symbolická cena pronájmu) a začal zde vařit pivo. Během velmi krátké doby se mu podařilo vybudovat prosperující podnik, kde vytvořil mnoho pracovních příležitostí. Později založil první nedělní školu v Irsku a podporoval nemocnice i univerzitu. Pivovar se sice během doby rozšířil a zmodernizoval, nicméně Guinness zůstává pořád stejný. Dnes se prodává po celém světě a je neodmyslitelnou součástí každé irské hospody. O jeho první propagaci v zahraničí se údajně poprvé paradoxně postaral velký hladomor, který Irsko postihl v 19. století. Přes milion Irů tehdy emigrovalo a s sebou si prý – kromě své hudby a smyslu pro humor – vzali právě lásku ke Guinnessu. V muzeu věnovaném tomutu černému nápoji tvrdí, že na světě se každý den otevře jedna irská hospoda. A stejně tak každý den pivovar obdrží kolem 2000 žádostí od zájemců o otevření takovéto hospody někde ve světě.
Právě tak se přezdívá Irsku díky jeho okouzlující přírodě. Pokud by člověk pozoroval ostrov z ptačí perspektivy, za jasného počasí se před ním rozprostře skutečně fascinující podívaná na sytě vybarvený smaragd obklopený mořem. Ráz krajiny je zde velmi rozmanitý – rašeliniště a jezera v centrální nížině, pohoří a skalnaté ostrovy v západní části, všude tisíce zelených pastvin, poměrně málo lesů a divoké útesy padající kolmo do moře. Všudypřítomná bujná zeleň je důsledkem vlhkého podnebí a vydatných srážek rovnoměrně rozdělených po celý rok. Irsko se tak řadí k zemím s nejvyššími srážkami v Evropě. Zima je velmi mírná, s teplotami 4 – 7 oC. Na druhou stranu však teploty ani v letním období většinou nepřesáhnout 20 oC. Stále více turistů si volí jako cíl své dovolené právě putování irskou přírodou. Pohoří Wicklow Mountains, jezera v Killarney, útesy Cliffs of Moher či poloostrov Dingle jsou stálicemi v turistických itinerářích. Při troše štěstí na počasí to je skutečně pozoruhodný zážitek, který v člověku zanechá pocit pohody, uvolnění a klidu v duši. Spolu s obyvateli tohoto malého ostrova jsou hlavním důvodem, proč je Irsko všeobecně považováno za jednu z nejpřívětivějších zemí světa.

Další informace o Irsku naleznet zde: http://www.sopka.cz

ALICE MÜLLEROVÁ

Shopping Cart