Grassi muzeum postavené z porfyru ve stylu art deco je jedním z největších komplexů svého druhu v Německu. Na návštevníky zde čeká nejenom trojice atraktivních muzeí, ale také příběhy o osvícených mecenáších, ideálech a péči o kulturní dědictví. Společně se zelenými vnitřními dvory a přilehlým historickým hřbitovem Alter Johannisfriedhof, který je spíše muzeálním parkem, je Grassiho muzeum oázou poznání, klidu a inspirace uprostřed rušného města.
V 1894 otevřely v Lipsku své brány dvě nová muzea, národopisné a uměleckoprůmyslové. Provozovaly je soukromé spolky, a jak se sbírky rozrůstaly, skromné podmínky, ve kterých původně fungovaly, jim přestávaly vyhovovat. K výstavbě reprezentativních prostor pro obě muzea se město rozhodlo využít milionové dědictví, které po sobě zanechal mecenáš umění Franz Dominic Grassi. Lipský obchodník italského původu, který se zde narodil i skonal, založil firmu na dovoz ruských produktů, indiga a jižního ovoce, byl také milovníkem divadla i koní a pomáhal občanům, kteří se dostali do nouze. Starý mládenec ve své závěti myslel nejenom na své příbuzné i služebnictvo, ale též na město, kterému odkázal jmění v přepočtu více než 20 milionů eur. Lipsko je kromě komplexu pojmenovaného po více než štědrém donátorovi použilo také na výstavbu parků či pomníků. Drtivou většinu budov financovaných z Grassiho dědictví však zničila 2. sv. válka, jako třeba Nový Gewandhaus. Kromě Grassiho muzea na náměstí Johannisplatz se dodnes zachovalo pouze staré Alte Grassimuseum, nyní sídlo Městské knihovny, a fontána Mendebrunnen na náměstí Augustusplatz před koncertní síní Gewandhaus zu Leipzig, která byla kdysi součástí zásobování města vodou.
Grassiho muzeum se začalo stavět v roce 1892 podle plánů architekta a lipského městského stavitele Hugo Lichta a o čtyři roky později byla novostavba s fasádou inspirovanou Itálií slavnostně otevřena. Záhy se však ukázalo, že je příliš malá, a začalo se diskutovat nejen o jejím rozšíření, ale také o další novostavbě. Tam se mělo přesunout uměleckoprůmyslové muzeum, zatímco národopisné by zůstalo v původním objektu. Plány překazila zejména 1. sv. válka a po různých peripetiích byla stavba podle plánů architektů Zwecka a Vogta nakonec dokončena v roce 1929, byť v menším rozsahu, než se původně předpokládalo. Přesto šlo o největší projekt 20. let. Křídlo komplexu, do kterého bylo ještě během stavebních prací integrováno nově založené univerzitní Muzeum hudebních nástrojů, obklopovaly dvě velké a dvě malé zahrady. Hlavní schodiště zdobila okna od malíře Josefa Alberse, jednoho z představitelů Bauhausu, vyučujícího tam design, a předchůdce op-artu a minimalismu. Ani Grassiho objekt však nebyl ušetřen bombardování v roce 1943. Přes pokusy o jeho rekonstrukci byly válečné důsledky patrné ještě v 50. letech. Části komplexu byly stále v ruinách, většina chátrajících výstavních prostor musela být nakonec kvůli nevyhovujícímu stavu uzavřena a unikátní areál dále pustnul. Naději přineslo až znovusjednocení Německa v roce 1990, kdy začaly přípravy na generální sanaci muzea, a to podle návrhů britského architekta Davida Chipperfielda. V letech 2000–2005 se podařilo rekonstruovat podstatnou část i rozšířit výstavní plochu a dům byl v roce 2007 otevřen pro veřejnost. Dva roky poté byla dokončena i sanace působivé Pilířové síně, kde je dnes vys…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lipsko