Led, kras, podzemní solný a vodní svět. Vysoké hory strmě stoupající z úzkých údolí a odrážející se v hladině jezera. Prastaré hornické městečko Hallstatt a jeho kultura symbolizují život mezi jezerem a horami. Jeho dějiny od prehistorického rozkvětu, přes temnou kapitolu náboženského útlaku až po náročnou těžbu podzemního bohatství jsou příběhem celé jedné epochy lidstva a mimořádného spojení člověka a přírody.
Na příkrém břehu idylického jezera se k sobě úzce tisknou domky. Nad nimi se do výšky vypíná hora provrtaná solnými doly. Na poklidné jezerní hladině kreslí výletní lodě jemné oblouky, které naruší odlesk siluety nábřeží s štíhlou věží protestantského kostela. Dech beroucí pohled, jehož sílu a krásu nevystihne ani ta nejpovedenější fotografie, ba ani věrný čínský plagiát za bezmála miliardu dolarů, který byl během jediného roku postaven na ploše 1 km2 ve městě Chuej-čou v jihočínské provincii Kuang-tung. V roce 2012 tam otevřeli věrnou repliku Hallstattu v originálním měřítku, dokonce i s jezerem, jako novou rezidenční zónu pro dobře situované občany. Jenže Hallstatt, perla Solné komory na břehu stejnojmenného průzračného jezera, na úpatí majestátního Dachsteinu, s nímž je obec společně zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, se prostě musí zažít v originále.
Hallstatt, malé hornické městečko či spíše víska v srdci Evropy, na jižním okraji Solné komory, je synonymem pro více než třítisíciletou historii dobývání soli v nejstarším solném dole na světě. Při putování Hallstattem si musíme přetočit hodinové ručičky hodně nazpátek. Nejstarší nálezy dokládající lidskou přítomnost jsou asi 7000 let staré. Zdejší tradice těžby soli sahá až do střední doby bronzové někam k roku 1500 př. n. l. Právě sůl se postupně stala zdrojem prosperity a blahobytu zdejších obyvatel. Ve starší době železné se zde vytvořila jedinečná kultura, kterou archeologové pojmenovali podle významného naleziště – pohřebiště na Solné hoře u Hallstattu – jako kulturu halštatskou. Někdy se podle ní označuje i celá starší doba železná ve střední Evropě jako „doba halštatská“ (cca 800–450 př. n. l.). Halštatská kultura, která se rozvinula na základech starší kultury popelnicových polí pod výrazným vlivem středomořské civilizace, měla dvě těžiště. Okruh západohalštatský, spojovaný především s Kelty, zahrnoval celé dnešní Horní Rakousko jižně od Dunaje, Salcbursko a údolí Innu v Tyrolsku, ale také jižní Německo, sv. Francii, střední Porýní a Čechy. Vyznačoval se bohatými ložisky soli i čilým obchodováním s řeckými koloniemi na pobřeží Ligurského moře. Možná právě expanze Keltů přinesla zánik pravěké těžby soli, ačkoli to není úplně jasné, možná to zapříčinila nějaká důlní katastrofa nebo celkové změny v tehdejší ekonomice. Východohalštatský nebo také východoalpský okruh, spojovaný s Ilyry, se táhl na jihovýchod do Štýrska a údolí Drávy, patřila k němu i Morava, Dolní Rakousko, západní Maďarsko, Slovinsko a sever Chorvatska.
Zásadní význam pro poznání halštatské kultury mělo zmíněné pohřebiště, které objevil v roce 1846 Johann Georg Ramsauer, hornický mistr z Hallstattu. Bylo zde nalezeno více než tisíc kostrových a žárových hrobů, mnohé s bohatou pohřební výbavou, která zahrnovala meče (včetně luxusních s rukojetí ze slonoviny), dýky, bronzové i železné šperky a nejrůznější nádoby. V těchto případech šlo zřejmě o movité majitele zdejších dolů nebo obchodníky se solí. Země vydala také bronzové a železné krumpáče, lopaty na nakládání vytěžené soli, kožené vaky z hovězí kůže, v nichž se sůl vynášela, ale třeba také svazky devětsilu převázané lýčím, jež zřejmě představovaly lékárničku dávných horníků, kteří tuto bylinu používali k dezinfekci povrchových ran a jako obklad na zmírnění bolesti. Díky soli se zachovaly i zbytky vlněných a lněných tkanin, dokonce se stopami původních barev, modré, červené a zelené.
Senzaci přinesl rok 1734, kdy horníci našli „muže v soli“. Mumifikované pozůstatky důlního dělníka, který pravděpodobně zahynul při závalu, se bohužel nedochovaly, byly pohřbeny na hallstattském hřbitově. V místech, kde byl nalezen, lákají dnes Solné světy (Salzwelten) turisty k návštěvě hlubin solné hory, kam se dostanou po dvou skluzavkách.
K pohřebišti a důlním štolám, nejstarším na světě, vede na Solnou horu (Salzberg, 1030 m n. m.) lanovka nebo spíše panoramatický výtah. K jeho horní stanici, tzv. Rudolfově věži (dnes je v ní restaurace), se lze dostat i pěšky po pěšině, kudy se kdysi snášela vytěžená sůl. Až pětačtyřicetikilogramový náklad nosily i ženy, z nichž některé měly s sebou dokonce malé děti. Pro jejich uklidnění jim matky máčely dudlík do šnapsu, což na mnoha dětech zanechalo neblahé fyzické i psychické následky. Věž nechal v letech 1282–1284 postavit vévoda Albrecht I. Během tzv. solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. stol. v ní sídlil důlní dozor. Návštěvníci, kteří netrpí závratěmi, nepochybně uvítají nový vyhlídkový most ve výšce 350 m nad jezerem, odkud mají městečko i s okolím jako na dlani.
Dnešní Hallstatt, který se nachází přímo u jezera ve výšce 508 m n. m., má necelou tisícovku obyvatel. Procházet se jeho uličkami znamená doslova chodit po historii, vždyť v podzemí se nacházejí archeologické vykopávky. Hlavnímu n…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Horní Rakousko