Zatímco v jižní a západní Evropě vznikaly univerzity už ve 12. století, střední Evropa si na ně musela počkat ještě dalších 200 let. První univerzitou na území německé říše byla pražská Karlova v roce 1348. Jako její konkurentka vznikla o 17 let později univerzita ve Vídni a třetí pak roku 1386 univerzita v Heidelbergu. Poté co Václav IV. změnil Kutnohorským dekretem v roce 1409 poměr hlasů jednotlivých národů mezi studenty v Praze v neprospěch cizinců (Sasů, Bavorů a Poláků), odešli polští studenti do Krakova a němečtí si založili univerzitu v Lipsku. Co se u nás rádo vydává za skvělý vlastenecký čin, znamenalo ve skutečnosti pro pražskou univerzitu pád do ryze české provinčnosti. Smyslem univerzit je totiž odedávna především otevřenost světu.
Do vzniku středoevropských univerzit byli zájemci, kterým už nestačilo vzdělávat se v tradičních klášterních a jiných církevních školách, nuceni odcházet za studiem do ciziny: Bologna poskytovala vzdělání právnické, Paříž a Oxford teologické, Montpellier lékařské.
Knih bylo málo, učilo se pomocí přednášek a disputací. Základem bylo tzv. trivium – latinská gramatika, rétorika a logika, tedy naučit se rozumně mluvit a psát – um to základní neboli triviální. Teprve pak následovalo quadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. To vše na fakultě artistické (pozdější filozofické resp. filologické), jejíž vrcholnou hodností byl bakalář. Ten pak mohl vstoupit na fakultu právnickou, lékařskou nebo teologickou, jež byla metou nejvyšší. Po jejich absolutoriu se student stal mistrem nebo doktorem a mohl sám přednášet na univerzitě. Studium otvíralo cestu ke kariéře církevní i úřednické.
Bylo v zájmu vládnoucích podporovat vzdělanost na svém území. Po císaři to jako první pochopil kurfiřt Ruprecht Falcký a po vzoru pařížské Sorbonny založil roku 1386 univerzitu v Heidelbergu. Jako příslušník rodu Wittelsbachů, odvěkých rivalů Lucemburků, sáhl s radostí po říšské koruně, kterou kurfiřti odebrali liknavému Václavu IV. Desetileté období jeho vlády se však žádnými politickými úspěchy nevykázalo a před problémy ho zachránil skon. Se svou manželkou Alžbětou Hohenzollernskou je pohřben v gotickém kostele sv. Ducha – přesně tam, kde se odehrávala zahajovací ceremonie vysokého učení.
Zde se také od roku 1520 shromažďovala slavná Bibliotheca Palatina, údajně nejbohatší knihovna tehdejší Evropy. Vzala bohužel spolu s velkou částí kostela zasvé ve víru třicetileté války. Císařský vojevůdce Tilly naložil roku 1623 knihy jako válečnou kořist na volské potahy a poslal je přes Alpy darem papeži. Na 5 tisíc knih a 3,5 tisíce manuskriptů se dodnes nachází ve Vatikánu, do Heidelbergu se teprve koncem 19. století vrátilo pouze 885 německy a 42 řecky či latinsky psaných rukopisů.
Největší chloubou univerzitní knihovny je Parzifal, epos Wolframa z Eschenbachu z 15. století, a ještě o sto let starší sborník písní zvaný Codex Manesse, obsahující mimo jiné básně Waltera von der Vogelweide a překrásné malované miniatury. Kodex sem doputoval z původního místa vydání v Curychu oklikou přes Paříž v rámci rukopisné výměny roku 1888.
Univerzitě patřil od roku 1400 i gotický kostel sv. Petra, kde jsou pohřbeni jak příslušníci profesorského sboru, tak dvorští úředníci. Proti němu stojí neorenesanční univerzitní knihovna. Tzv. Stará univerzita je teprve z roku 1713 a postavil ji architekt Adam Breunig. V její východní přístavbě bydlíval školník (pedel, proto Pedellenhaus) a bylo tu i studentské vězení – Karzer. Jeho šest místností je přístupno veřejnosti. Tady končili až na dva týdny výtržníci, kteří v opilosti rušili noční klid. Kdo se utkal s policií, musel počítat i s měsícem za mřížemi. Tři dny zůstal jen o chlebu a vodě, poté mu směli příbuzní anebo kamarádi dopravovat stravu. Nezřídka tyto návštěvy přerostly v bujaré večírky, silné zdi však rámus dostatečně tlumily. Přes den ale studenti nemohli vyspávat; nadále docházeli na přednášky a do vězení se vraceli až navečer. Pobýt alespoň jednou za mřížemi patřilo ke kodexu studentské cti, stejně jako zvěčnit se na vězeňských zdech více či méně uměleckým dílkem. Město mělo i ženskou věznici, a to ve Věži čarodějnic (Hexenturm), která se dochovala v areálu nové univerzity z roku 1931.
Největší pohromu znamenala pro město třicetiletá válka. Co nezničila ona, to padlo krátce poté za oběť domácí válce o falcké dědictví. Utrpěl i monumentální hrad, v renesanci dvakrát rozšiřovaný a platící za stavební prototyp tohoto stylu v Německu. Dodnes je částečně ve zříceninách – ty jsou ale natolik malebné, že se staly baštou německého romantismu. Dokonce i Goethe, který s romantiky nijak nesympatizoval, tu byl celkem osmkrát. Čím starší byl, tím raději nasával onu příznačnou atmosféru, která je typická pro stará města s mladým živlem. Nejspíš i on rád poseděl ve studentské hospodě u Seppla nebo u Rudého vola (Roter Ochse), netuše, že druhý název může časem nabrat politického zabarvení. Anebo je měl už tenkrát?
Dále proti proudu Neckaru vznikla o téměř sto let později univerzita v Tübingenu, spjatá se jménem osvíceného hraběte Eberharda im Bart. Pro odlišení od jiných šlechticů téhož jména dostal přízvisko Plnovous, ale stejně tak by mu slušelo jméno Moudrý. Po svém návratu z pouti do Jeruzaléma si totiž uvědomil, jak léčivou sílu má moudrost v boji proti hlouposti a zaslepenosti. Proto založil roku 1477 v městě na úpatí Švábského Jury univerzitu, která dodnes patří k nejvýznamnějším v Německu.
Eberhard dobře věděl, že bude mít s prosazováním nového modelu vzdělávání potíže – jinak by nepronesl ono slavné „Attempto“ – Já se toho odvážím. Odvážil se a vyneslo mu to navěky úctu a vděk. Je pohřben v gotickém evangelickém kostele sv. Jiří, který svého času sloužil jako univerzitní aula a později jako mauzoleum württenberského rodu. Zakladatel vysokého učení a jeho manželka jsou zpodobeni i na krásně malovaných oknech. Kousek od kostela stojí i tady nepostradatelný studentský karcer, kterým se v sobotu odpoledne provádí.
Úzkými schody sejdeme k tzv. burze. Ve svém počátku měla s financemi společné jen to, co vybrala od studentů za ubytování. Bylo jich na tři stovky; dnes jich v Tübingenu studuje kolem 25 tisíc, což je na pouhých 85 tisíc obyvatel podíl vskutku enormní! Pamětní deska na jižní fasádě burzy připomíná Philippa Melanchthona, který tu studoval a nějaký čas i přednášel, než se stal pravou rukou Lutherovou. Za své reformy školství si vysloužil čestný titul Praeceptor Germaniae – Učitel Německa. O slavné osobnosti neměl Tübingen nikdy nouzi. Pár kroků pod burzou stojí dům se soškou lva: tady žil poradce hraběte Eberharda, právník Johannes Reuchlin, který platil vedle Erasma Rotterdamského za předního německého humanistu.
Přímo nad řekou se tyčí žlutý věžový domek, zvaný Hörderlinturm. Je to patrně nejfotografovanější místo Tübingenu – jednak pro svou malebnost, jednak pro význam a popularitu jejího dlouhodobého obyvatele. Básník Friederich Hörderlin žil ve věžním pokojíku celých 36 let, až do své smrti v roce 1843. Náraz jeho idealistických snů na tvrdou realitu z něj učinil zajatce vlastních představ, takže platil za pomateného. Jeho Hymny a elegie však patří k tomu nejlepšímu, co bylo v Německu 19. století napsáno. Dnes je v domku básníkovo muzeum. Spolu s jiným velkým básníkem té doby Ludwigem Uhlandem, který se narodil a žil o kus dál na Neckarhalde, je Hörderlin pohřben na hřbitově při severním okraji města.
Hoře Klosterberg nad řekou vévodí bývalý augustiniánský klášter, z něhož se po reformaci staly posluchárny a později nadace vévody Ulricha pro studenty evangelické teologie, jejichž počet byl časem omezen na 150, aby mohla být zaručena co nejkvalitnější výuka. Takto ji uzákonil vévoda Christoph v polovině 16. století. Názorovou různorodost luteránů si vzal na mušku univerzitní kancléř Jakob Andreä: sepsal jednotné prohlášení o vyznání, které musel podepsat každý, kdo se ucházel o práci ve veřejné správě a školství. Jeden stipendiant podepsat odmítl, neboť v tom viděl omezování vlastní svobody: astronom Johannes Kepler, pozdější objevitel heliocentrického planetárního systému. Kdo ví, nebýt vyhazovu z Tübingenu, třeba by na pražský dvůr Rudolfa II. vůbec nedorazil.
I mnoho dalších učenců se od švábského pietismu časem odvrátilo, často i od náboženství vůbec.
Hegel rozvinul úplně novou filozofii, Schelling stvořil transcendentní idealismus, jejich přítel Hörderlin žil jen poezií. Jako doklad narůstající náboženské tolerance byl roku 1817 v zámecké stavbě Wilhelmsstift vytvořen katolický protipól teologické výuky.
Doklady z dějin zdejší univerzity včetně studentských krojů a počmárané stolní desky z karceru jsou k vidění v muzeu na Neckarské haldě. Zvláštní zmínku si zaslouží příruční planetárium, které osvětluje princip starého geocentrického a nového heliocentrického planetárního systému, a funkční model první mechanické počítačky na světě. Obojí zkonstruoval profesor Wilhelm Schickard, a to v roce 1623! Pro svět je znovuobjevil teprve roku 1957 jeden profesor filozofie, který pochopil jejich funkci. Lze tedy říci, že computer má svou kolébku právě v Tübingenu. A od letoška se jistě bude město pyšnit i tím, že zde studoval také nově zvolený, v pořadí devátý spolkový prezident Horst Köhler.
Ke studentskému životu ovšem patří nejen věda a biflování, ale také recese. Jedna tu má dlouhou a dodnes živou tradici. Každý čtvrtý červnový čtvrtek se na Neckaru pořádají veselé studentské závody na pramicích odpichovaných bidly. Existují tu ale i závody plovoucích plastikových kačenek. Jinak jsou pramice po většinu roku k dispozici jak turistům, tak domácím k projížďkám i bujarým oslavám. Jídlo a pití se servíruje přímo na lodích. Je to romantické, a když se to s alkoholem přežene, baví se hlavně okolí. Potřebný klid pak skýtá zalesněná okolní výšina nesoucí příznačný název Schönbuch – Krásná kniha.
Do třetice bych ráda zmínila katolickou univerzitu ve Freiburgu na úpatí Schwarzwaldu. Roku 1457 ji založil a rozsáhlými privilegii vybavil mladší bratr podivínského císaře Friedricha III., rakouský arcivévoda Albrecht VI. Otevřena byla o tři roky později slavností v katedrále, na německém jihu tradičně zvané Münster, v níž byli později pohřbíváni i zdejší profesoři. Nádherná malovaná okna představují Ježíše vyučujícího v chrámu, jakož i patrony univerzity: lékařskou fakultu měl na starosti sv. Lukáš, teologickou sv. Johannes, filozofickou sv. Kateřina, právnickou sv. Ivo a nad celou univerzitou dohlížel sv. Jeroným.
Mezi prvními učiteli byl známý humanista a mravokárce Geiler z Kaysersbergu, z řad prvních studentů vyšel pozdější Lutherův odpůrce Thomas Murner, rektor Konrad Stürzel se stal kancléřem mladého císaře Maximiliána I. a nějaký čas tu vyučoval i Erasmus Rotterdamský.
Původní univerzitní budova se nezachovala. V 16. století se vysoké učení přestěhovalo do majestátního renesančního dvojdomu Nové radnice. Roku 1620 převzali univerzitu jezuité a zřídili své gymnázium v budově Staré radnice. V barokním univerzitním kostele našel svůj poslední odpočinek i augsburský biskup Johannes Kerer, svého času zdejší rektor.
Freiburští žili pod nadvládou Habsburků ještě déle než my (v letech 1368-1805 jako tzv. Přední Rakousko), na rozdíl od nás však rádi. Měli s rakouskými vládci společnou řeč i náboženství a jejich okrajová poloha vůči centru na Dunaji rovněž přinášela spíše výhody: nebyli moc na očích.
Duch svobody je tu cítit dodnes. A když se k tomu ještě připočte flair Svátku vína, který se na náměstí kolem katedrály pořádá každý první víkend v červenci, anebo téměř tři týdny trvající červencový Zelt-Musik-festival, který spojuje snad všechny existující hudební proudy a odehrává se ve stanovém městečku před branami Freiburgu, pak není divu, že studenti se svým odjezdem na prázdniny nepospíchají. Ostatně i rodiče se za nimi do půvabného města rádi rozjedou. O červnových svatodušních svátcích jsme je tu s jejich ratolestmi potkávali na každém kroku. Minimálně se sem přijeli ohřát Freiburg je totiž nejteplejším městem celého Německa.