Nevlídný a pustý kraj Novohradských hor zůstal z české strany prakticky liduprázdný až do šestého či sedmého století. I pak slovanské osídlení „Horního hvozdu“, či „Hor Cáhlovských“ jen velmi váhavě dotýkalo se po bezpečných stezkách, na nichž kolem dvorů vznikaly vsi („sedla“), divočejších horských poloh lesů jmenovaných svatou říší římskou „Silva nortica“. Gmündská stezka vedla od stejnojmenného města ke Stráži a přes Soběslav mířila ku Praze, Cetvinská solná stezka spojila Freistadt a Weitru přes Malonty a Nové Hrady, cesta Lauterbašská pak přiblížila Luggau (Luog) a Lauterbach.
Živel slovanský nicméně postupně zasáhl zejména podél toku řeky Lužnice až do Weitry (Vitoraz). Přestože připomínka slovanského knížete Wiztracha, pokřtěného společně se třinácti dalšími v roce 845 v Řeznu, je z této oblasti sporná, jisté se zdá být to, že koncem prvního tisíciletí spadala celá oblast pod vliv slovanských kmenů. Azzo z Gobatsburgu (považovaný za zakladatele linie pánů z Kuenringu) však roku 1083 porazil Čechy v bitvě u Hornu a po dalších prohraných sporech knížete Soběslava II. s pány z Kuenringu, kteří si oblast Zwettlu (Světlá) i Weitry rovněž nárokovali, definovala se zemská hranice před hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, tedy dost atypicky, avšak prakticky natrvalo severněji od nejvyšších horských vrcholů.
Jistá váhavost, s níž pak zemani, potomci slovanských rodových náčelníků, zakládali nová centra na našem území, vytvořila další prostor pro expanzi germánského živlu. Ten jednak přirozeně přicházel na počátku druhého tisíciletí z hustěji osídlené oblasti Podunají, jednak představoval cílené šíření křesťanství zwettelskými cisterciáky. Dalšímu posunu hranice na sever zabránil až Přemysl Otakar I., který dal Novohradsko do správy Vítkovi z Prčice. Roku 1251 získal Přemysl Otakar II. titul vévody rakouského; přitom jeho kandidaturu na tento stolec podporoval Albero V. z Kuenringu. Kuenringové pak vládu nad Weitrou sice po bitvě na Moravském poli v roce 1278 ztratili (část rodu – např. Alberův syn Leutold – sice bojovala v řadách vojsk Rudolfa I. Habsburského, část – Leutoldův strýc Heinrich V. – se však podílela na protihabsburských konspiracích), ale krátce poté ji v 90. letech 13. stol. získali zpět a, přestože o ni záhy znovu přišli, oblast již zůstala prakticky trvale v německém socioekonomickém okruhu. A nezměnila na tom nic ani skutečnost, že v letech 1426–1431 byl hrad Weitra v moci husitské posádky. Ostatně poblíž rakouského Nebelsteinu najdeme kopec Wachtelberg, který sloužil jsou součást sítě signálních ohňů předávajících informace do hraniční oblasti Waldviertlu nikoli z Čech, nýbrž z jihu od Dunaje. Později za Rožmberků rozvíjel se zejména sever novohradského území v návaznosti na sousední Třeboňsko, obchodní vztahy s rakouskou stranou ovšem existovaly a čeští panovníci navíc cíleně podporovali imigranty zakládající v jižním horském pohraničí nové vsi způsobem, jenž se jevil otevřenějším rozvoji ekonomiky. Tak při hranici vznikala sídla dosti nepodobná těm, která známe z českého vnitrozemí.
Na prvním místě jmenujme typickou rakouskou dvorcovou horskou ves oblasti Waldviertlu. Hustěji obydlený střed osady sestával z několika statků, v okolí pak byly do strání roztroušené usedlosti další. Obydlí a hospodářská stavení byla tvořena mohutnými budovami spojenými do tvaru čtverce. Tyto uzavřené zděné čtyřboké „Vierkanthofy“ („Vierkanty“) s dvěma trojúhelníkovými štíty, mezi nimiž je vjezd do dvora s patrem nebo polopatrem, bývají prakticky bez jakéhokoli zdobení, tak typického pro lidovou architekturu jihočeskou. Strohé „Vierkanty“, známé již ze 17. stol., ne nepodobné malým tvrzím, se jako architektonicky dominující zachovaly na české straně zejména v Kondrači (Kondrac, Neundorf, připomínaná v roce 1367), Děkanských Skalinách (Dechant-Gallein) a Benešově nad Černou (Beneschau).
Naproti tomu „češtější“ řadová ves tzv. lánového typu vznikala nejčastěji podél potoka či cesty volným řazením budov vedle sebe, přičemž kolmo k ose obce byl za budovou vyměřen dlouhý pás půdy (lán, základní jednotka, která představuje cca 18 ha, jež byla přidělena jednomu osedlému) sahající na hranici katastru. Půdorys těchto vsí pak upomíná na strukturu ptačího pera. Štíty domů bývají tu méně, tu bohatěji zdobené, prezentujíce tak míru majitelova blahobytu. K sídlům lánového typu patří primárně Dluhoště (Ottenschlag), obě Stropnice (Strobnitz), Malonty (Meinetschlag), Benešov nad Černou a další. Jak živly německé a české splývaly, najdeme v mnoha sídlech prvky obou vsí (opět Benešov nad Černou, Rychnov u Nových Hradů – Deutsch Reichenau, Byňov – Böhmdorf).
Dalším typem obce, původně s nějakými patnácti a více čísly tvořícími náves (často s rybníčkem), byla okrouhlice (Cetviny – Zettwing). Zcela ojedinělá je pak vesnice Žumberk (Sonnberg), připomínaná již v roce 1279. Na počátku 17. stol. bylo její historické jádro, tvořené tvrzí, poplužním dvorem, kostelem a hřbitov…