Při letmém pohledu na velké, životem pulzující město, jakým je Tbilisi, není asi lepší metody, než podchycení prvního, impresionisticky lehkého a svěžího zážitku, jaký nám skýtá předchozí článek. I v případě gruzínské metropole ale stojí za to, podívat se hlouběji do její historie a přiblížit si některé památky, jež nám tu zanechala.
Několikrát se v tomto čísle zmiňuje přenesení královského sídla z Mcchety do strategicky výhodnějšího Tbilisi, což pochopíme už při první návštěvě. Na rozdíl od Mcchety, vydané v plochém údolí na pospas útočníkům a chráněné, krom vlastních hradeb, jen čtyřmi menšími hrady v okolí, Tbilisi je sevřeno mezi strmými kopci, přímo se nabízejícími k využití pro obranné stavby.
A tak se zde, nad všemi chrámy a paláci, tyčí především pevnost Narikala. Typově nešlo o žádnou novinku. Už na úsvitu dějin v zemi existovaly opevněné osady, ba přímo pevnosti, jako třeba Armazi nedaleko Mcchety. Místní vladaři byli neustále konfrontováni s nutností zabezpečovat přístupové cesty do země a horské průsmyky. A tak i v Gruzii vznikaly pevnosti a hrady různé dispozice i vzhledu, opevňovány byly i kláštery. Narikala však předstihuje všechny svou velikostí. Byla založena ve 4. stol., v 7. stol. za Umajjovců výrazně rozšířena a po dlouhá staletí považována za nedobytnou, jak naznačovalo i její původní jméno Šurisciche, tedy cosi jako „hrad vzdoru“. Její nedobytnost, jak historie ukázala, byla dost iluzorní, přesto patřila k nejdůležitějším hradům v zemi, neboť střežila nejen hlavní město, ale rovněž soutěsku, jíž procházely obchodní cesty z Evropy do Indie a z Íránu na Kavkaz a dále na sever.
Pevnost se skládá ze dvou částí opevněných mohutnými hradbami: z vlastní citadely na vrcholu nepřístupného skaliska a z dolní části, jejíž hradby sestupují až k řece a která byla během staletí mnohokrát upravována a vylepšována. Sloužila však nejen jako vojenské zařízení. V jedné (dosud dochované) věži si Arabové už v 6. stol. zřídili astronomickou observatoř, která se používala až do 14. stol., jiná (tzv. Istanbulská) věž sloužila jako vězení. Za ruské správy, v roce 1827, zde však došlo k výbuchu skladiště střeliva, jenž pevnost proměnil v neobyvatelnou zříceninu, dnes oblíbenou turisty, ale také místními snoubenci, kteří se rádi dávají oddat v pevnostním kostele, obnoveném v roce 1997.
Turisté vyrážejí do pevnosti, kam jezdí i lanovka, mimo jiné i kvůli nádhernému výhledu na historické centrum Tbilisi, které se nám odsud nabízí jako na dlani. V množství památek se nedají přehlédnout ani ty z islámského období.
Patří k nim staré lázně, zřízené za perské vlády při horkých sirných pramenech a do dnešní podoby upravené v 17. stol. Právě termálním pramenům vděčí Tbilisi za své jméno (tpili znamená gruzínsky „teplý“). Seskupení drobných, mírně pod úroveň terénu zahloubených stavbiček s kupolemi (a takových komplexů je zde několik) je typickou ukázkou středověkých lázní, známých obvykle pod tureckým označením hamam a určených k hygienickým potřebám obyvatel, v režimu dní určených zvlášť pro muže a pro ženy. Lázně jsou dodnes v provozu a svého času si pobyt v nich pochvalovali i Puškin nebo Tolstoj. Význam zařízení zdůrazňuje i pestrobarevnými obkladačkami vyzdobený íván, mohutný lomený oblouk v průčelí hlavní stavby (podobně jako u středověkých mešit, medres a jiných významných budov v Persii, odkud se pak tento architektonický prvek rozšířil do dalších islámských zemí).
A pak jsou zde samozřejmě gruzínské pravoslavné chrámy. I Tbilisi se může pochlubit památkami z nejstarších dob křesťanství nebo alespoň takovými, které do oněch dávných dob kladou svůj původ. Stále stojí (a slouží) důstojně omšelá bazilika Ančischati nad pravým břehem Kury, postavená v letech 522–534, která je skvělou ukázkou počátečního stadia chrámů s trojlodní bazilikální dispozicí (bez kupole a bez věže), nebo nedaleká katedrála Sioni s nápadně vysokým tamburem kupole. Původní chrám z 6.–7. stol. zničili Arabové a obnovil král David IV. Stavitel o pět století později…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gruzie