Svanetie, odlehlá horská oblast na jižním úpatí Velkého Kavkazu, je od ostatních částí Gruzie tak trochu odříznutá, protože tam vede jediná přístupová silnice. Přesto je mezi turisty stále populárnější. Typické jsou pro ni středověké obranné věže i sněhem pokryté pohraniční štíty, jimž dominuje nejvyšší gruzínská hora Šchara (5201 m n. m.).
Svanetie se tradičně dělí na dvě části oddělené obtížně prostupným Svanetským hřebenem – větší, severněji položenou Horní Svanetii a menší Dolní Svanetii na jihu. Dvoutisícové správní centrum Horní Svanetie Mestia je také největším turistickým centrem v oblasti.
„To všechno nám tu nechal postavit Míša, bez něho bychom neměli nic,“ je přesvědčen mladík Goga, který se stejně jako velké procento Svanů živí jako řidič taxi či maršrutky neboli mikrobusu. Oním „Míšou“ není nikdo jiný než někdejší kontroverzní prezident Micheil Saakašvili, jehož polovina lidí v Gruzii zbožňuje a ta druhá nenávidí. V prezidentské funkci byl s několikatýdenní přestávkou v letech 2004–2013, a přestože mu jeho odpůrci vyčítají, že postsovětskou Gruzii pořádně nezreformoval, jedno Saakašvilimu nelze upřít – svou rodnou zemi otevřel západnímu světu. Pozval do ní zahraniční lektory angličtiny či vojenské důstojníky a v nestabilních oblastech jako např. Svanetie, do níž se ještě před patnácti lety báli jezdit dokonce i samotní Gruzínci, nastolil pořádek.
V roce 2011 byla vyasfaltována cesta ze Zugdidi, ležícího v přímořské nížině asi 25 km od Černého moře, do Mestie, která na 140 km plných ostrých zatáček vystoupá podél řeky Enguri ze 120 až do 1500 m n. m. Nejprve vede převážně zalesněnou krajinou, ve vyšších polohách se otevřou krásné výhledy na zasněžené vrcholy Velkého Kavkazu. Kousek před vesnicí Bečo se za jasného počasí poprvé představí nejkrásnější hora Svanetie – jižní vrchol Ušby (4710 m n. m.), jemuž se přezdívá „kavkazský Matterhorn“. Výstavba silnice dnes pokračuje dál až do vesnice Ušguli, ale na mnoha exponovaných místech je již poničena sesuvy půdy či spadlými kameny a znovu se opravuje.
Ušguli
Ušguli, které má jen něco přes 200 stálých obyvatel a leží ve výšce téměř 2100 m n. m., vzniklo spojením čtyř vesniček. Jednou z nich je Čažaši, zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO jako památka „Horní Svanetie“. Předmětem ochrany jsou především typické věže (koškebi) z 9.–13. stol., většinou s přilehlým patrovým domem, někdy stojící samostatně. Kromě obranné funkce symbolizovaly věže též bohatství každé rodiny – čím více věží, tím silnější klan (tj. s více muži). Věže hrály významnou roli v konfliktech mezi znesvářenými rodinami, při ohrožení vnějšími nepřáteli, usnadňovaly také přežití v období špatného počasí při sněhových kalamitách. Výskyt těchto věží není zdaleka omezen pouze na Ušguli, ale setkáme se s nimi i na mnoha jiných místech Horní Svanetie včetně Mestie, kde se jich dochovalo několik desítek. Veškeré spory ve Svanetii ještě poměrně nedávno řešili stařešinové bohatých rodů, mnohé rodiny byly za prohřešky svých příbuzných ze Svanetie s hanbou vyhnány. Minulost poznamenaná krvavou vendetou se díky těmto věžím prolíná s přítomností a i přes výstavbu nových hostelů, hotelů či lanovek tu má návštěvník pocit, jako by se ve Svanetii zastavil čas.
Mestie
Centrum Mestie tvoří docela rozlehlé náměstí s kavárnami, informačním centrem a uprostřed s malým parčíkem. Na východní straně ho zdobí moderní socha královny Tamary, kterou Svanové dodnes chovají ve velké úctě, na opačné straně je vedle nové budovy radnice nepřehlédnutelná prosklená policejní stanice, kterou německý architekt J. Mayer H. pojal jako poctu právě tradičním středověkým kamenným věžím ve Svanetii. Jinak lemují náměstí hlavně malebné kamenné domy s dřevěnými balkony.
V Mestii nesmíte zapomenout navštívit Muzeum v domě rodiny Margiani. Nahlédnete tam do interiérů klasického svanského domu a vystoupit můžete i na jednu z věží. Za vidění stojí i zdejší Historické a etnografické muzeum s cennou sbírkou ikon, z nichž většina pochází z 11.–13. stol. Úžasná je kolekce šesti nádherných evangeliářů z 9.–13. stol., mezi nimiž je i evangeliář z Adiši, nejstarší gruzínský iluminovaný rukopis vůbec. Na severovýchodním okraji městečka je Muzeum Micheila Chergianiho, horolezce proslulého prvovýstupy na některé kavkazské a pamírské vrcholy. Muzeum je umístěno v jeho rodném domě. Pod ním, v údolí řeky Mestiačala, zaujme na protějším břehu svým zvláštním zalomeným tvarem nevelká moderní budova, což je terminál a řídící věž zdejšího letiště v jednom. Za dobrého počasí sem pětkrát týdně létá spoj z Tbilisi – za místo v letounu DHC-6 pro 16 cestujících zaplatíte jenom asi dvakrát víc než za cestu v maršrutce.
Treky
Do Svanetie míří turisté především za panenskou přírodou, výlety a treky. Po příjezdu do Mestie si lze na úvod udělat pěkný půldenní výlet na stejnojmenný kopec s křížem na vrcholu. Otevírá se z něj krásný výhled na oba vrcholy Ušby, Mazeri a další příhraniční čtyřtisícovky. Cesty tam vedou dvě, přičemž ta z Lančvali je méně náročná a lépe značená. Výstup začíná strmě do kopce, převážně lesem, po nějaké době se však stoupání zmírní, objeví se před vámi louka s pasoucími se kravami a odtud již dojdete po zpevněné cestě téměř do cíle. Pokud vám 700 výškových metrů nestačí a budete mít ještě dost sil, můžete si výlet prodloužit po hřebenu k jezerům Koruldi. Na trekaře čeká výzva v podobě přechodu sedla Guli (2847 m n. m.) a poté prudký sestup do vesničky Mazeri. Další oblíbený výlet je údolím Mestiačaly k čelu ledovce Čalaati. Část této cesty si lze usnadnit využitím místní dopravy. Taxi vás doveze také k lyžařskému areálu Hacvali, lanovkou se odsud i v létě dostanete až do výšky 2340 m n. m., kde vás opět uchvátí nádherné výhledy.
Velmi populární je tří až pětidenní značený trek z Mestie do Ušguli přes tři velká údolí. Můžete se na něj vydat „na těžko“ a spát pod stanem, nebo jen s malým batohem a k přenocování i stravování využívat guesthousy. Oboje má své kouzlo. Cestou se budete kochat výhledy na krásnou špičatou čtyřtisícovku Tetnuldi, v údolí Adyši budete muset přebrodit ledovcovou řeku. V létě je třeba vstát velmi brzy ráno, protože hladina vody v řece během dopoledne rychle stoupá. Můžete si však na její překonání objednat koně. Mezi pěnišníky vystoupáte do sedla Čchunderi (2722 m n. m.), odkud sejdete do údolí řeky Chaldesčala. Z nedaleké vesničky Chalde zbyly jen trosky – byla totiž srovnána se zemí během protiruského povstání v letech 1875–1876. V Davberi se trasa rozdvojuje, krásnější cesta vede přes sedlo Latpari (2830 m n. m.), odkud se naskýtají další výhledy. Ale pozor, ještě v červnu zde bývá sníh, v němž se ztrácí turistické značení. Na konci treku je odměnou malebné Ušguli s výhledy na Bezengskou stěnu se Šcharou a možností půldenního výletu k ledovci. Po celou cestu můžete obdivovat bohatství kavkazské flóry, růžově či žlutě kvetoucí pěnišníky, oměje, kozlíky, pryskyřníky, zvonky, orlíčky a spoustu dalších druhů. Patří k nim i mohutné bolševníky, které vám v některých místech mohou trochu ztížit cestu. Kavkaz patří k biologicky nejbohatším oblastem na světě s obrovskou druhovou rozmanitostí, vždyť cévnatých rostlin se tu vyskytuje na 6500 druhů. Určitě také cestou potkáte pasoucí se dobytek nebo koně, doprovázet vás docela dlouho mohou i toulaví psi, kteří jsou ale na turisty zvyklí.
Hlavní turistická sezona se ve Svanetii každým rokem prodlužuje. Ještě před pár lety trvala přibližně od poloviny června do poloviny září, dnes už to je od počátku května do konce října. V říjnu vás tam už ale pravděpodobně zastihne první sníh – pozdní babí léto se velmi rychle překlopí do zimy, sotva místní stihnou obhospodařit svá skromná políčka, na nichž pěstují základní zeleninu jako brambory, rajčata, okurky či mrkev. A lyžařská sezona může začít… Ostatně zima ve Svanetii je pro vyznavače zimních sportů jako ráj na zemi – hodně sněhu, upravené sjezdovky i netknutý prašan, kromě freeridistů si na své přijdou na túrách ve volném terénu také skialpinisté.
Svanové se stejně jako Gruzínci většinou neumějí hnát za výkonem jako my, a tak se vám i v Mestii může v plné sezoně stát, že v restauraci přeplněné lidmi vám později večer číšník oznámí, že k jídlu už nic nedostanete, protože kuchař šel domů. Hladového člověka zvyklého na fungování služeb podle potřeb zákazníka takové chování nejspíš rozčílí. Když ale budete mít štěstí, u některého ze stolů objevíte na první pohled nenápadné chlapíky s třístrunnými kytarami panduri či bubínky. A to znamená, že co nevidět vám spraví náladu gruzínské či svanské lidové písně a typický polyfonní zpěv. Autenticita horského kraje v tu chvíli zvítězí nad masovou turistikou. Gruzie