Gunung Kinabalu, nejvyšší hora mezi Himálajem a Novou Guineou, je ve státě Sabah cestovatelským magnetem číslo jedna. Tento symbol nedotčené tropické přírody láká turisty, ale i biology z celého světa. Od roku 1851, kdy horu poprvé prozkoumal koloniální úředník a nadšený botanik Hugh Low, zde bylo nalezeno velké množství endemických druhů rostlin i živočichů. Domorodí Kadazan-Dusunové tradičně věřili, že na vrcholu hory leží vejce draků a že zde přebývají duchové jejich předků. Aki Nabalu pak v jejich jazyce znamenalo „svaté místo mrtvých“.
Hora Kinabalu, rozeklaná 1500 m hlubokým údolím, je součástí horského pásma Crocker, které se táhne Sabahem. Celé pohoří Crocker vyvrásnilo asi před pětatřiceti miliony let z mořského dna, na němž ležely mocné vrstvy bahna a písků. Tyto mořské sedimenty se při horotvorném procesu, jemuž odborníci říkají orogeneze, změnily v horniny, které známe jako krystalické břidlice. Nejvíce namáhaná část zvrásněného pohoří se v hlubokém podzemí vlivem zemských tlaků a teplot roztavila a při následném pomalém tuhnutí, které trvalo dlouhé miliony let, se toto magma změnilo v krystalickou horninu obecně známou jako žula. Působením větru, deště a dalších klimatických jevů docházelo ke zvětrávání a erozi povrchové části horstva, tvořené krystalickými břidlicemi, které leží na žulovém jádru jako tzv. obal nebo plášť. Po jeho úplném snesení ve vrcholové části bylo obnaženo žulové jádro horstva, které tvoří i vrchol hory Kinabalu. Jedná se o tzv. pluton. Modelaci horských vrcholů pak dokončilo nedávné zalednění. Ledovcové splazy prohloubily a rozšířily původní říční údolí do trogovitých tvarů a modelovaly i boky žulových vrcholů, na které ledovec tehdy nedosáhl. Dnes se zvedá na hřbetu pohoří sedm horských štítů, z nichž nejvyšší je Low´s Peak, jehož nadmořská výška se dříve uváděla 4101 m, ale po přeměření pomocí satelitní technologie byla snížena na 4095 m. V budoucnu se ale údaj opět změní, protože hora stále roste, asi o 5 mm za rok.
Dnes trvá běžný turistický výstup na vrchol Kinabalu včetně zpáteční cesty dva dny. Když v roce 1858 mířili k vrcholu Hugh Low a Spenser St. John, zabrala jim cesta devět dní a účastnilo se jí 42 osob. Jejich kadazan-dusunští průvodci prováděli během cesty magické obřady a kouzla, při nichž užívali lidských zubů. Jejich hlavním účelem prý bylo uchlácholení duchů hor a předků. Shodou různých náhod H. Low vystoupal na vrcholovou plošinu, ale na skutečném vrcholu, který byl po něm později pojmenován, nestanul. To se podařilo až o 30 let později zoologu Johnu Whiteheadovi.
Velkolepé objevy v oblasti Mount Kinabalu přitáhly pozornost vědeckého světa. První botaničkou, která roku 1910 stanula na vrcholu hory, byla Liliana Gibbsová, jíž se zde podařilo nalézt mnoho doposud nepopsaných druhů rostlin. Zvýšený zájem o přírodní bohatství Kinabalu vyvrcholil v letech 1961 a 1964 dvěma velkými expedicemi Londýnské královské společnosti. Roku 1964 byl také založen národní park Kinabalu o rozloze 754 km2, jedna z nejvýznamnějších biologických lokalit celé Asie. Roste v něm přes 6000 druhů cévnatých rostlin (např. 1200 orchidejí, 9 masožravek), žije zde 101 druhů savců, 326 druhů ptáků a tisíce forem hmyzu. V roce 2000 byl národní park Kinabalu jako první malajsijská lokalita vůbec zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO.
Vegetační pásma Kinabalu jsou do značné míry určena její…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malajsie