K obrazu anglické krajiny patří neodmyslitelně středověké hrady. Do dnešních dnů se jich v různém stavu dochovalo téměř tisíc. Od takřka nedotčených, jako je například Leeds Castle – se severoanglickým městem Leeds má společné jen jméno, leží na jihu Anglie v Kentu – nabízející prohlídku svých interiérů, které jako by teprve před chvílí opustil král Jindřich VIII. a které občas slouží k podpisu státních smluv, až po ruiny, jakou je nyní třeba Dunstanburgh Castle v Northumberlandu. Někde uprostřed těchto dvou pomyslných pólů je hrad Bodiam v hrabství East Sussex.
Hrad dal postavit na čtvercovém půdorysu s mohutnými baštami v každém z rohů v 80. letech 14. století Sir Edward Dalyngrigge, který sloužil v bojích stoleté války proti Francouzům pod anglickým králem Richardem II. Ten mu roku 1385 udělil svolení ke stavbě opevnění jeho sídla „na ochranu přilehlého panství a obranu proti našim nepřátelům“.
O více než sto let později, v roce 1483, za války dvou růží, nařídil král Richard III. hraběti ze Surrey, aby naverboval muže z Kentu a Sussexu pro obléhání hradu, kterého se zmocnili rebelové. Podle historických záznamů se Bodyham, jak se tehdy hrad nazýval, vzdal bez boje.
Během občanské války (1640 až 1648) bylo jeho vnitřní zařízení vydrancováno. Po další tři staletí vlastnily neobydlenou „skořápku“ nevýznamné místní rody. O jeho uchování do dnešních dnů se zasloužil Lord Curzon, který byl mimo jiné v letech 1899 až 1905 vicekrálem Indie a po první světové válce britským ministrem zahraničí. Ke sbírání uměleckých předmětů a starých budov jej přivedla smrt jeho milované ženy Mary, chtěl tak léčit svůj žal. První hrad, Tattershall v Lincolnshiru, koupil roku 1911, Bodiam pak získal o pět let později. Díky jemu byla tato břečťanem porostlá ruina zachráněna od dalšího chátrání a pečlivě zrestaurována. V roce 1925 věnoval Lord Curzon hrad National Trustu, který se o něj stará až do současnosti.
Dnes si hrad Bodiam prohlédne na 180 tisíc návštěvníků ročně. Ti se nemusí spokojit jen se středověkým opevněním, ale mohou využít přilehlých luk na pořádání pikniků, u Angličanů tak oblíbených..
Dostat se k tomuto středověkému hradu ze sousedního Kentu můžeme romantickým způsobem – historickým vláčkem taženým parní lokomotivou. Vždyť právě Angličan George Stephenson dal světu tento způsob dopravy. Ostatně v době superrychlých a pohodlných expresních vlaků a ještě rychlejších letadel určitě stojí za to se na chvíli zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a v klidu si užít dědictví, které se nám zachovalo po našich předcích. Historická železnice vedoucí z Tenterdenu do Bodiamu je pro takovéto zastavení ideální příležitostí.
Cesta malým vláčkem sice trvá pouhou hodinu, ale během ní se ze století devatenáctého, jehož reprezentantem železná dráha bezesporu je, přesuneme do století čtrnáctého, které představuje středověký vodní hrad. Železniční trať z Tenterdenu do Bodiamu je relativně „mladá“, byla postavena až na konci 19. století. Poslední pravidelný vlak po ní projel v roce 1954, ale ještě dalších sedm let sloužila občasně v době česání chmele. Není divu, protože hrabství Kent je známé právě množstvím chmelnic. V roce 1961 však British Railways, tehdy jediný pán nad železnicemi ve Spojeném království, trať definitivně uzavřely. Příroda ale nestihla uplatnit své právo na obnovu, koleje zůstaly zachovány, a tak mohla být již v roce 1974 trať obnovena jako atrakce pro turisty. Tehdy však jen do městečka Northiam. K úplnému obnovení železnice zbýval úsek dlouhý tři a půl míle do Bodiamu. Ten se podařilo zprovoznit teprve v roce 2000.
Jihoanglická železnice vděčí za své prodloužení České republice. Jak říká vedoucí projektu Peter Barber, koupili nové koleje pro staronový úsek právě od nás. V Británii je totiž po nepříliš povedené privatizaci železnic možné pro tyto účely získat jen použité koleje… Barber také zdůrazňuje úlohu dobrovolníků, kteří v provozu historického parního vláčku hrají nezanedbatelnou roli. Tolik alespoň stručně o historii této železniční trati.
Ještě před nástupem do historického vláčku stojí za to si prohlédnout další vagony a parní mašinky, které tvoří část malého železničního muzea v Tenterdenu, tedy nástupní stanici. A také malou expozici o historii britských drah, která je umístěna v bývalé výtopně. Potom již „nezbude“ než se kochat krásou kentské krajiny z pomalu jedoucího vláčku, z jehož oken můžeme bez obav vystrčit hlavu. Topič na lokomotivě totiž přikládá ekologickým uhlím, takže z komína nelétají očím nebezpečné jiskry a vůbec vlastně chybí čmoud – pro některé možná vůně – charakteristický pro dávné parní stroje! A také se můžeme přesvědčit, že tradiční britské železniční závory, připomínající spíše pohyblivý plot, neexistují pouze ve filmech, ale také ve skutečnosti.
Hned po opuštění vláčku spatříme středověký hrad Bodiam, který je chráněn nejen svou polohou – ční vysoko nad okolní krajinou, ale případným útokům nepřátel brání též velký vodní příkop. Po jeho „překonání“ si již můžeme prohlížet mohutná opevnění či procházet se v osiřelých komnatách hradu. A máme-li štěstí, lze sledovat některá hudební vystoupení nebo divadelní představení, která se o víkendech občas pořádají.