Ischia je mistrovským dílem přírody. Ne nadarmo se o ní říká, že je to jeden z nejkrásnějších ostrovů na světě. Na ploše jen málo přes 46 km2 stvořily přírodní síly v Tyrhénském moři odvážné umělecké dílo. Anebo to snad byl Týfón, zlovolný bůh chaosu, jemuž vděčíme za tufové prstence či útesy, lávové kupy a proudy, pyroklastické usazeniny, sopečné krátery a rokle, pestrou paletu barev a odstínů zdejších pláží, jeskyně s tyrkysově průzračnou vodou, horké prameny a v konečném důsledku i za bujnou vegetaci, jíž se tak daří na úrodné sopečné půdě? Vyberte si.
O Týfónovi se tvrdí, že to byla největší příšera, jakou kdy poznal svět. Nejmladší dítě Gáie, matky Země, jež zplodila se samotným Tartarem, podsvětím trestajícím duše zemřelých provinilců, mělo místo nohou hady, místo dlaní bezpočet hadích hlav, k tomu podle někoho ohyzdnou hlavu oslí, podle jiných stovku hlav dračích. Když se přihnal k Olympu, všichni bohové před ním ve strachu utekli, až na Athénu, která se tak dlouho posmívala Diovi za jeho zbabělost, až se Zeus vrátil a začal s Týfónem bojovat. Zápas to byl lítý a dlouhý, v jednu chvíli už to s Diem nevypadalo nejlíp, ale nakonec Zeus zvítězil a zápas zakončil na Sicílii tím, že hodil Týfónovi na prsa Etnu. Proto z ní prý dodnes šlehá oheň, a když se pod ní Týfón pohne, nastává zemětřesení. I když Vesuv je podstatně blíž, ani Etna není od Ischie nijak zvlášť daleko a nejjižnější ischijský výběžek Punta SantʼAngelo ukazuje směr přímo na Sicílii. Nicméně v antické mytologii existuje ještě druhá verze, podle níž je Týfón pohřben přímo pod Ischií. Začal to Pindaros, největší představitel řecké sborové lyriky z 5. stol. př. n. l., který píše v oslavné písni na počest Hieróna syrákúského, vítěze v koňských dostizích, o Etně, ale zároveň o tom, že na prsou Týfónových spočívá celá sopečná oblast od Sicílie až ke Kýmé, nejstarší řecké kolonii v Kampánii (dnešní vesnice Cuma u Neapole). A básníci Lykofrón, Vergilius, Silius Italicus, Claudianus, ba i historik a zeměpisec Strabón hovoří už konkrétně o Ischii. „Když pohne Týfón tělem, vytrysknou plameny a voda a někdy i malé ostrůvky s vroucí vodou,“ píše Strabón.
A teď, jak to bylo doopravdy. Ischia je sopečný ostrov, který se podle nových poznatků začal vyvíjet asi před 150 000 lety. První sopečné krátery vznikaly poblíž dnešního vrchu Campagnano, nepříliš daleko od aragonského hradu. Ostatně, skála, na níž aragonský hrad stojí, je sama také někdejší sopkou, starou asi 132 000 let. Pro současný vzhled ostrova ale byly podstatné události mladší. Zhruba před 56 000 lety o sobě dal vědět velký magmatický krb pod ostrovem. Došlo k výbuchu, tekuté magma bylo vymrštěno do atmosféry, aby dalo následně vzniknout usazeninám ignimbritového zeleného tufu, strop krbu se zřítil a vznikla kaldera, zprvu na souši, neboť hladina moře byla tehdy o nějakých 150–200 m níže než dnes, ale posléze se stoupající mořskou hladinou zaplavená. Horniny, jež měly dát už zanedlouho (přinejmenším geologicky) vzniknout dnešnímu ostrovu, se tak ocitly pod vodou. Důkazy v podobě fosilií mořských organismů nacházíme dodnes – třeba nedaleko pramene Buceto v nadmořské výšce 400–500 m.
Tyrhénské moře je oblastí, do které zasahuje subdukční zóna, podél níž se africká litosférická deska podsouvá pod euroasijskou. A tak není divu, že se záhy počalo magma hromadit pod dnešní Ischií znovu. Zhruba před 50 000 lety se Ischia začala vyzvedávat z moře. Vulkanické procesy byly významně doplňovány tektonickými pohyby, jež vedly k vzniku mnoha hrástí a příkopů. Výsledkem je takřka osmisetmetrový zdvih, jemuž dominuje Monte Epomeo (789 m n. m.), nejvyšší vrchol ostrova. Jde o sopečnou hrásť, kolem níž vzniklo mnoho malých monogenních vulkánů. Dnes spí, ale v minulosti tomu tak vždycky nebylo. Udává se, že za posledních 10 000 let došlo na Ischii minimálně k 24 významným projevům sopečné aktivity. Zprávy o erupcích se dochovaly z řecké i římské éry, zatím poslední výbuch v roce 1302 vyhnal z ostrova všechny obyvatele na pevninu, odkud se vrátili až po čtyřech letech. A nemusí jít vždycky o výbuch sopky, škody napáchá i „pouhé“ zemětřesení. To poslední velké z července 1883 se připomíná v každé generaci, takže o něm dobře vědí i všichni dnešní obyvatelé ostrova. Však také zničilo celou obec Casamicciola a vyžádalo si snad až 4000 obětí na životech. Mírumilovnou připomínkou stálé existence žhavého magmatu v hlubinách pod ostrovem jsou prameny termální minerální vody, jichž tu vyvěrá více než stovka, daleko dramatičtější pak zemětřesení, byť relativně slabá. Magnitudo toho, které přišlo večer 21. 7. 2017, bylo sice „jen“ 4,2, přesto si ale vyžádalo dva mrtvé a přes 40 zraněných, o materiálních škodách nemluvě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Ischia