Istanbulské cisterny a kanály
Padesát dva kamenných schodů vede do ohromujícího podzemního chrámu zaplaveného vodou. Kapky padají z klenutých stropů podepřených sloupy a žbluňkají na zrcadle vodní hladiny. Sloupy a klenby cisterny Yerebatan, prastarého vodního zásobníku, jsou zahaleny do šerosvitu. Hra odrážejících se světel a stínů za doprovodu subtilních hudebních tónů vytváří jedinečnou, magickou kulisu.
Istanbul je obklopen ze tří stran mořem, které vždy zvyšovalo jeho obranyschopnost a umožňovalo mu těžit z rybářských i obchodních přístavů, nicméně nemá žádnou větší řeku, jen několik menších pramenů. Léta tu jsou přitom dlouhá a suchá, s malým množstvím srážek. Pro zásobování vodou bylo proto nutno vystavět rozsáhlý systém akvaduktů a vodních nádrží.
Na počátku 2. stol. císař Hadrián nařídil výstavbu prvního velkého akvaduktu pro město tehdy zvané Byzantion. V okolní Thrákii byly dvě oblasti bohaté na vodu. Jedna, aktuálně známá jako Halkalı, ležela asi 15 km západně od města, druhou byl dnešní Bělehradský les. Šlo pravděpodobně o první vodní zdroje, které město využilo. Voda se přiváděla akvadukty do velkých cisteren, kde se hromadila a odkud jí byly zásobovány veřejné budovy, paláce a lázně.
Největší nejen z někdejších asi dvou stovek istanbulských cisteren, ale vůbec na celém světě je Yerebatan Sarnıcı, označovaná také jako Bazilikální cisterna podle toho, že byla vybudována pod velkým náměstím Stoa Basilica, přímo naproti Hagii Sofii, kde před jejím vznikem stávala bazilika. Cisterna byla postavena v 6. stol. za vlády císaře Justiniána I. a odhaduje se, že se do ní vešlo minimálně 80 milionů litrů vody. S rozměry přibližně 140 × 70 m má velikost katedrály, její strop podpírá 336 sloupů vysokých 9 m, uspořádaných do 12 řad. Vesměs mramorové sloupy s korintskými, případně dórskými hlavicemi pocházejí v mnoha případech ze starších řeckých či římských staveb, dva sloupy stojí na podstavcích zpodobňujících hlavu Medúzy. Bazilikální cisterna zásobovala vodou velký císařský palác, lázně a další budovy na prvním ze sedmi pahorků, na kterých bylo historické Byzantion vybudováno.
S rozšiřováním města na západ od Konstantinova fóra (od dnešního Çemberlitaș směrem k mešitě Fatih) bylo zapotřebí nových a výše položených vodních zdrojů, zajišťujících svým převýšením dostatečný spád, protože až do 19. stol. bylo možné vodu rozvádět pouze gravitační silou. Císař Valens proto nechal v 2. pol. 4. stol. vytvořit další linii vodovodu, který přiváděl vodu z asi 100 km vzdálených pramenů. Na své cestě tekla voda i kilometry dlouhými podzemními tunely a přes více než 30 mostů různých velikostí, od jednoduchých oblouků až po vysoké dvoupatrové. Připomínkou této doby uvnitř města je dodnes dvoupatrový, 29 m vysoký Valensův akvadukt (Bozdoğan Kemeri), spojující třetí a čtvrtý pahorek, který patřil se svými 87 oblouky a délkou 971 m mezi nejdelší v římském světě.
Když byl kolem roku 450 vodovodní systém města dokončen, činila celková délka všech kanálů a akvaduktů (včetně Hadriánova) kolem 500 km. Systém byl schopen dopravit vodu i do výše položených částí města, včetně kláštera sv. Apoštolů na čtvrtém pahorku. Odhaduje se, že město mělo v té době ve všech svých zásobnících k dispozici nějakých 800–900 mil…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Istanbul