Málokterý turista, který přijíždí do Japonska, asi věří, že se někde setká s opravdovým živým samurajem a navíc v plné zbroji a na koni. A přece – není to tak nemožné. Stačí se vydat na některou z tradičních slavností jabusame, které se konají několikrát do roka na různých místech.
Samurajové (přesněji řečeno jezdci na koních, oblečení v krásných historických kimonech) při ní střílejí za jízdy šípy do terčů zavěšených na stromech. Nejde však ani o sportovní soutěž, ani o akci organizovanou pro zahraniční turisty. Ve své podstatě je to šintoistický obřad, jenž navštěvuje vždy mnoho Japonců, kteří ho vnímají především jako náboženskou slavnost. Výjimkou jsou jen ukázková jabusame, která se občas konají na počest významných státních návštěv.
Při „běžných“ jabusame bývají mezi diváky cizinci v menšině, o to víc si ale mohou vychutnat opravdu autentický zážitek. Někteří mohou být překvapeni, když vidí samuraje s luky, ale bez mečů. Důvodem je to, že tradice jabusame sahá až do 12. stol., kdy byl hlavní samurajskou zbraní luk a šípy. Představa samuraje se dvěma meči patří hlavně do éry Edo (1603–1867).
V současné době provozují v Japonsku lukostřelbu za jízdy na koni dvě velké školy – Ogasawara a Takeda. Známější je Takeda, v níž se umění lukostřelby naučil i světoznámý herec Toširó Mifune a jejíž lučištníci účinkovali např. v Kurosawových filmech Sedm samurajů a Kagemuša.
Asi nejpopulárnější jabusame se odehrává v šintoistické svatyni Hačimangú v Kamakuře. Právě Kamakura byla od konce 12. stol. sídelním městem šógunů z rodu Minamoto a v roce 1187 se zde jabusame konalo poprvé. Na konci 13. stol. ale tato tradice skončila a byla znovu obnovena až po 2. světové válce. Dráha, která se při jabusame projíždí, je dlouhá asi 255 m a po její levé straně jsou umístěny tři stejně velké terče. Jezdec musí koně ovládat pouze sevřením kolen, protože v rukou má luk a šípy. Cílem není soutěž v počtu zásahů, ale pouze vyjádření úcty bohu války Hačimanovi, který byl patronem rodu Minamoto.
Kamakurské jabusame se koná vždy v jedno nedělní odpoledne uprostřed dubna. Když jsem se ho před několika lety zúčastnil, měl jsem ale cestou z nádraží ke svatyni Hačimangú pocit, jako bych se spíš ocitl na naší pouti. Více než kilometr dlouhá alej odkvétajících sakur byla lemována stánky s různými cukrovinkami, nafukovacími balonky i hračkami a mezi davem návštěvníků tvořily velkou část děti. Většina hostů zřejmě přijela z hlavního města, protože dnes je Kamakura vlastně tokijským předměstím. Je zde mnohem příjemnější a klidnější život než v 50 km vzdálené metropoli a žije zde proto mnoho umělců, politiků a zámožných byznysmenů.
Odrazem dávné doby, kdy byla Kamakura centrem říše, jsou desítky buddhistických klášterů i šintoistických svatyní, mj. je zde také známá bronzová socha Velkého Buddhy z roku 1252. Jabusame je ale slavnost šintoistická, a proto ji zahajuje šintoistický ceremoniál v tzv. vnější svatyni Hačimangú. To je výstavná dřevěná budova s prohnutě lomenou střechou nesenou 10 sloupy, která ale jinak nemá žádné stěny. Její podlaha je asi půldruhého metru nad okolním prostranstvím, takže stovky přihlížejících diváků mohou dobře sledovat celý obřad.
Být mezi zhruba dvaceti vybranými aktéry slavnosti se považuje za velkou čest. Největší úctě se těší bugjó – představený celé slavnosti. Po ukončení vstupního ceremoniálu je pro něj připraven krásný bělouš. Přestože již není žádný mladík, lehce na něj nasedá a odjíždí na blízké kruhové prostranství. Tam vykoná další „magický“ obřad: objede kruh třikrát vpravo a dvakrát vlevo, pak se zastaví uprostřed, vloží šíp do svého luku, napne tětivu a namíří, aniž by vystřelil, vzhůru k obloze a pak dolů k zemi. Má se tak symbolizovat jednota a věčné trvání Nebes a Země. Zároveň přitom pronese šintoistickou modlitbu za mír a pokoj v celém vesmíru a za bohatou úrodu na Zemi.
Pak už následuje hlavní část programu. Na úzké stezce mezi stromy zaduní kopyta a ozývají se pochvalné výkřiky diváků na adresu lučištníků, kteří zasáhli terč. Po projetí tratě se jezdci vracejí a vše se opakuje. Vždy po pěti jízdách se velikost terčů zmenšuje, až je to nakonec jen kroužek velikosti nejmenší mince. Všechno ale má svůj konec. Slunce zapadá a diváci se pomalu vracejí ze středověku do moderního světa…
Další články z vydání o Japonsku zde