Černohorci ještě stále ctí mnohem hlubší životní hodnoty, než jaké nabízí povrchnost konzumní společnosti. V jejich životní filozofii jsou pořád hluboce zakořeněny lidskost, čest a hrdinství. Mentalitu Černohorců není možné poznat a pochopit bez odkazů na jejich minulost.
Černohorci jsou silně svobodomyslným národem. Jejich junáci se svou odvahou proslavili jak za Turků, tak v 1. sv. válce proti Rakušanům a zejména ve 2. sv. válce, kdy vedle Srbů tvořili jádro Titovy národně osvobozenecké armády. Tehdy skutečně naplnili známá Titova slova: „Mi tudje nećemo a svoje nedamo.“ (My cizí nechceme, ale svoje nedáme.) I dnes si je může přečíst každý návštěvník starobylého Kotoru vytesaná v kameni nad hlavní vstupní bránou do města. Jako většina „Jugoslávců“, i mnozí Černohorci zbožňovali svého velkého vůdce z 2. sv. války a později prezidenta Josipa Broze Tita. I přes jeho některé odhalené chyby ho dodnes ctí mnozí jugonostalgové a ve svých domácnostech mají stále vystaveny jeho portréty.
Černohorci cítí silnou vzájemnost, soudržnost a pospolitost zřejmě proto, že jsou malým národem. Je až neuvěřitelné, jak se navzájem znají. Když se potkají dva Černohorci a sdělí si svá příjmení, obvykle se zaradují a obejmou, neboť téměř vždy znají někoho z rodu toho druhého a ví, odkud, z kterého kraje, pohoří, vesnice pochází. Už od dávných dob se znaly jednotlivé oblasti v Černé Hoře podle plemen – rodů, které tam žily. I vesnice a horské osady nesou názvy rodů, které je založily a žijí tam dodnes. Příkladem mohou být turistům známá letoviska na pobřeží Bečići nebo Rafailovići. Jejich názvy samy napovídají, které rody je založily. Taktéž některá černohorská pohoří nesou názvy starých rodů, které tam žijí od pradávna dodnes. Například na severovýchodě země blízko albánské hranice se táhne pohoří Vasojevića Komovi, kde i dnes potkáte Vasojeviće. Nebo Kučki Komovi patří Kučanům. Podél pobřeží Jadranu se táhne pohoří Paštrovići, v podhůří Orjenu nad bokou Kotorskou horské pásmo Krivošija, kde žijí Krivošijané, proslulí tím, že nejdéle ze všech černohorských rodů, téměř až do konce 19. stol., provozovali krevní mstu. S tímto jevem museli po staletí bojovat černohorští vladykové a později knížata, kteří usmiřovali a ukázňovali jednotlivé znesvářené rody a zakazovali i pod zákonem krevní mstu, aby sjednotili Černohorce pro boj s Turky.
V dnešní Černé Hoře jsou Černohorci početně nejsilnějším etnikem, tvoří však asi jen polovinu obyvatelstva. Třetina je černohorských Srbů, zbytek připadá na Bošnjaky, Albánce, Chorvaty, Romy a Egypťany. Pestré etnické složení je zapříčiněno také tím, že ačkoliv se na tomto území bývalé Jugoslávie v 90. letech nebojovalo, přišlo sem hodně utečenců z válečných zón. Snahou Černé Hory je, aby k žádným národnostním problémům nedocházelo.
Obyvatelé Černé Hory jsou silně nábožensky založeni. Skoro tři čtvrtiny všech Černohorců a Srbů se hlásí k pravoslavné církvi. V některých částech Černé Hory bylo křesťanství přijato již ve 4. stol., dávno před příchodem věrozvěstů z byzantské Soluně, Cyrila a Metoděje, kteří sem přinesli cyrilici, používanou vedle latinky dodnes, zejména v pravoslavné liturgii. Po celé Černé Hoře je rozeseta spousta pravoslavných chrámů a manastirů (klášterů). O jejich výstavbu se zasloužili srbští i černohorští vladaři, kteří je stavěli jako svou zadušbinu – pro spasení svých duší. Hodně jich vzniklo za vlády královny Heleny, vdovy po Urošovi, posledním králi z rodu Nemanjićů. Byla velmi zbožná a na přelomu 13. a 14. stol. nechala postavit nebo obnovit na padesát klášterů.
S vyznavači islámu se můžeme setkat na severu Černé Hory kolem města Pljevlja. Mešity spatříme i na východě země v oblastech obývaných Albánci kolem Plavského jezera pod pohořím Prokletije a zejména pak v přímoří v oblasti měst Ulcinj a Bar. Muslimové tvoří asi pětinu černohorské populace. Katolíků jsou necelá 4 %, jejich kostely uvidíme zejména kolem boky Kotorské a v dalších přímořských městech, jelikož tyto oblasti byly hist…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora