Japonci sice žijí na druhém konci zeměkoule, ale přesto nám dnes připadají určitě méně exotičtí než třeba obyvatelé Angoly, Bolívie nebo Havajských ostrovů. Zásluhu na tom jistě má vysoké zapojení Japonska do světové ekonomiky. Tradice kulturních styků je však ještě mnohem delší.
Porcelán a další umělecké předměty se začaly z Japonska do barokní Evropy dovážet už v 17. stol. a od druhé poloviny 19. stol. se zájem o Japonsko stal masovou záležitostí. Japonské dřevořezy zaplavily Evropu a ovlivnily nejen francouzské impresionisty, ale i naši secesi. Od oživení příběhu půvabné Paní – Motýlka (Čóčó-san) v Pucciniho opeře Madame Butterfly uplynulo už více než 100 let, ale romantická představa křehké japonské krásky stojící v pestrobarevném kimonu pod rozkvetlou sakurou je i dnes jedním z důležitých symbolů Japonska v západní imaginaci.
Jací ale jsou Japonci doopravdy? Jsou to milovníci dobrého jídla, žen a vína jako Francouzi? Jsou pedantičtí jako Němci, pijí jako Dánové nebo šetří jako Skoti? Ne, tak jednoduše se Japonci rozhodně charakterizovat nedají. Kdybychom hledali jednoduchou charakteristiku, museli bychom říci, že je to jeden z nejzvláštnějších a nejobtížněji pochopitelných národů světa.
Na své originalitě a výjimečnosti si Japonci patřičně zakládají a navíc ji pečlivě zkoumají. Po roce 1945 bylo v Japonsku publikováno několik tisíc samostatných studií (často i rozsáhlých monografií), které spadají do kategorie Nihondžinron – „teorie japonskosti“. Jsou to převážně texty, které psali Japonci (historici, psychologové, sociologové, ale také lingvisté a ekonomové) pro Japonce. Na světě zřejmě není jiný národ, který by se tak intenzivně věnoval sám sobě a který by měl tolik knih věnovaných převážně sebechvále.
Ještě v první polovině minulého století se Japonci snažili vysvětlit svou jedinečnost tím, že jejich zemi nezasáhly žádné migrační proudy a že dnešní obyvatelé jsou přímými potomky původních ostrovních praobyvatel. Tuto teorii sice archeologové vyvrátili, ale v případě japonštiny se opravdu příbuznost s žádným jiným jazykem prokázat nepodařilo. A tak se v klasifikaci jazyků vedle rodiny jazyků indoevropských, ugrofinských atd. obvykle mluví o zcela samostatné „rodině“ japonštiny. Navíc je zřejmé, že gramatika i syntax tohoto jazyka obsahují některé unikátní prvky, takže zastánci japonské výjimečnosti mají argument k dobru.
O tom, že jednání s Japonci je odlišné od jednání s lidmi v jiným zemích, se brzy přesvědčí každý, kdo přijede do Japonska, byť jen jako turista. Japonci mohou být vůči němu vlídní a přátelští, ale navázat důvěrnější kontakt je velmi nesnadné. Cizinci si často představují, že každý Japonec umí anglicky – ve skutečnosti jsou ale u většiny lidí jazykové znalosti velmi malé. Avšak i cizinci, kteří mluví japonsky, narazí na potíže. Tradiční vzorce myšlení jsou totiž u Japonců úplně jiné než u Evropanů.
Především je pro Japonce typický svérázný systém balancování mezi tím, co si kdo myslí v hloubi duše („vnitřní“ pravda – honne), a tím, co říká nahlas („vnější“ pravda – tatemae). Skrýt své myšlenky a říkat něco jiného je běžné kdekoli na světě, ale Japonci tímto způsobem nechtějí podvádět. Jednají tak, protože se v Japonsku pokládá za hrubé a nezdvořilé nejen říci do očí nepříjemnou pravdu, ale vůbec jednat jen silou logických argumentů. Podle japonských představ by měl každý umět číst mezi řádky a sám si najít cestu od náznaků v tatemae k jádru věci v honne. Z Evropanů to zvládne málokdo a velké potíže s tím mají i Číňané a Korejci.
Dalším problematickým termínem je hara. Základním významem je „břicho“, ale pro Japonce je to především nejdůležitější část lidského těla, kde sídlí životní energie. Odpovídající překlad by tedy byl spíš „srdce“ nebo „duše“. Řekne-li se o někom, že má velké hara, je to pochvala jeho ušlechtilé povahy. Naopak zlý člověk má hara černé. A právě komunikace na základě přímého kontaktu mezi hara dvou lidí (my bychom asi řekli na základě empatie) je pro Japonce klíčová. Japonci jí říka…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko