Řím je úžasné město. Získá si vás i přes všechen svůj chaos a nepořádek. Neměli jste při jeho návštěvě pocit, že tam patříte? Že ty pobořené zdi staré dva a půl tisíce let jsou stejně jako velkolepost barokního města plného uměleckých pokladů, které utvářely naše hodnoty a cítění, tak trochu i vaše? Dnešní Římané ten pocit rozhodně znají. Považují se vesměs za dědice Julia Caesara. Římská politika se sice značně podobá poslední zkorumpované fázi antického impéria, ale ve skutečnosti mají dnešní Římané k současníkům římských císařů stejně daleko, jako obtloustlí pánové v kostýmu retiaria či secutora, dožadující se u Kolosea spropitného za fotografování, ke gladiátorům.
Řím se radikálně změnil, když se po staletích úpadku stal hlavním městem světského panství církve a samozřejmě i sídlem papežů a rozrůstající se kurie. Změnili se i Římané. Začali se živit službou pro bohatý papežský dvůr a preláty. Stali se z nich pedantští a všemocní byrokraté, anebo obchodníci poskytující služby poutníkům, často za přehnanou cenu. Bylo to ale stále jen menší město – milionu obyvatel, které měl ve svém největším rozmachu antický Řím, dosáhlo znovu teprve po druhé světové válce.
Řím se začal více rozrůstat až po sjednocení Itálie v 19. stol., když se stal jejím hlavním městem. V předchozích stoletích měl okolo 200 000 obyvatel. Nový impuls růstu města pak dalo období fašismu, kdy se do hlavního města začali stěhovat lidé ze všech koutů Itálie. Ke konci války zažil Řím bombardování, přestože byl „otevřeným městem“, po válce ho zošklivila spekulativní bytová výstavba. V posledních dvaceti letech zažívá přebujelé rozrůstání státních institucí a úřadů, ale i nárůst turistického ruchu.
Ale vraťme se do středověku a ke stoletím světského panství církve, protože právě v oněch staletích se formoval životní styl a pohled na svět, které jsou příznačné i pro dnešní obyvatele věčného města. Podle Italů, kteří nemají to potěšení žít v Římě, jsou jeho obyvatelé skeptici, kteří nevěří mocným a zesměšňují je při každé příležitosti, ale cynicky se bohatě přiživují na mocenských strukturách. Věří v Boha, ale ne v církev, protože vidí některé preláty žít v okázalém luxusu, a volí levici (kdysi komunistickou stranu, dnes něco jako sociální demokraty, kteří stále vzpomínají nostalgicky na dobu, kdy byli komunisté), protože jim v podstatě zaručuje, že mohou pracovat málo za vysoký plat. (Například řidiči městských autobusů v Římě mají povinnost pracovat 700 hodin ročně, nejméně v celé Itálii, ale jejich plat je vyšší než jinde. Podobně to platí pro všechny zaměstnance města.) Kritizují, že se Vatikán vyhýbá placení daní ze svých hotelů v Římě, ale rádi pro Vatikán pracují, protože se tam neplatí daně. Jsou hrdí na to, že žijí v nejkrásnějším městě na světě, ale znají jen svou čtvrť a už méně historické centrum. Když se Římana zeptáte, odkud je, obvykle vám hned řekne i čtvrť – je prostě Říman ze San Giovanni nebo Říman z Monteverde. Je to také kliďas, až přílišný, egocentricky zahleděný do sebe, cítící se nadřazený, protože žije v hlavním městě. Nemá rád komplikace, tudíž upřednostňuje kompromisy, aby se nemusel příliš vzrušovat. V zápalu zloby je připraven napadnout řidiče autobusu nebo metra, když z ničeho nic vyhlásí stávku, ale už se neangažuje v nějakém větším organizovaném protestu proti nové formě tzv. bílé stávky, kdy se prostě z ničeho nic a bez předchozího ohlášení zastaví autobusy a metro třeba jen na několik hodin, ale i to vám pekelně znepříjemní život. Pro představu – takové prototypy trochu naivních a trochu podlých Římanů ztvárnil dost věrohodně v některých filmech Alberto Sordi.
Samozřejmě ne všem se římská povaha i Řím jako hlavní město státu, a tudíž i politiky, líbí. Pro umělce, jako byli spisovatel Ignazio Silone, básníci Marinetti či Ungaretti, ale třeba i Federico Fellini, byl Řím la grande meretrice, velká děvka, město, které člověka pohltí a zkorumpuje. Ví o tom své například severoitalská politická strana Liga Severu. Dokud byla aktivní jen v severní Itálii, byla čistá, ale jakmile se rozrostla natolik, že se dostala do parlamentu a do Říma, zkazila se a zkorumpovala.
Historik a novinář Ernesto Galli della Loggia o dnešním Římu píše: „Řím je zrcadlem země, která nerespektuje pravidla, země ponechané svému osudu, země, která se ztrácí ve vitalitě vlastních dávných neřestí, země, která vyšla cestou vedoucí k nevábné dekadenci.“
Římané tím vším „proplouvají“, stejně jako špínou v okrajových čtvrtích a nefungující dopravou. Jsou skeptičtí, nevěří, že by se na tom dalo něco změnit.
V dnešní době ale vyvstává otázka: „Existují ještě praví Římané?“ Kdo navštívil Řím v posledních deseti letech, určitě si všiml, že město je plné cizinců. Jsou to turisté, ale také imigranti, legální i nelegální. Jako jinde, i tady se imigranti usazují zejména v blízkosti nádraží. Kousek od Termini, hlavního římského vlakového nádraží, se rozrůstá Chinatown, některé ulice obsadili Indové, jiné Bangladéšané nebo Arabové. Město je plné obchodů se zeleninou vedených Bangladéšany nebo Tunisany, restaurací s kuchyní z nejrůznějších koutů světa. Když zaprší, vynoří se kdoví odkud Bangladéšané s deštníky na prodej, v zákulisí restaurací pracují tisíce Filipínců.
I jídla servírovaná turistům mají málo společného s pravou italskou kuchyní. V centru už se jí pouze slabounká pizza připravovaná Egypťany. Když chcete dnes ochutnat solidnější, opravdu italskou kuchyni, včetně pizzy, musíte se vydat do čtvrtí za hradbami, mimo historické a turistické centrum.
Mimochodem, ani nevím, zda by vám pravá římská kuchyně chutnala. Je to v podstatě chudá venkovská kuchyně. Po staletí byl Řím poměrně malé město těsně vázané na okolní chudý venkov. A taková, chudá a „buranská“, je i římská kuchyně. Hovězí ocas v pikantní omáčce, smažená jehněčí střívka, dršťky ochucené divokou mátou anebo dvakrát smažené, přepálené, ale křupavé artyčoky z římského ghetta. Špagety alla carbonara určitě znáte. Jen byste je měli ochutnat s hodně vyzrálým, a tudíž pikantním ovčím sýrem, jak je dělají v Římě. Římané stále ještě upřednostňují až pálivý pecorino před parmezánem.
Aby prý mohl být člověk považován za pravého Římana, jeho rod by měl žít ve věčném městě nejméně po sedm generací. Je zřejmé, že pravých Římanů je už pomálu. Jenomže stát se Římanem osvojením životního stylu, kuchyně, přístupu k životním problémům či laxního římského akcentu (když se v 19. stol. rodila italština jako jednotný jazyk, byl brán za základ jazyk toskánský, leč s výslovností římskou) je poměrně snadné. Italům ze severní i jižní Itálie se to daří až překvapivě rychle, ačkoliv předtím, než se do Říma přestěhují, nemohou mu přijít na jméno. Platí to i pro cizince. Samozřejmě, vždyť je to to nejkrásnější město na světě! A ty trable? Jen klid, nějak to překonáme…
Vědunka Lunardi