Jací jsou Římané?

Řím se radikálně změnil, když se po staletích úpadku stal hlavním městem světského panství církve a samozřejmě i sídlem papežů a rozrůstající se kurie. Změnili se i Římané. Začali se živit službou pro bohatý papežský dvůr a preláty. Stali se z nich pedantští a všemocní byrokraté, anebo obchodníci poskytující služby poutníkům, často za přehnanou cenu. Bylo to ale stále jen menší město – milionu obyvatel, které měl ve svém největším rozmachu antický Řím, dosáhlo znovu teprve po druhé světové válce.
Řím se začal více rozrůstat až po sjednocení Itálie v 19. stol., když se stal jejím hlavním městem. V předchozích stoletích měl okolo 200 000 obyvatel. Nový impuls růstu města pak dalo období fašismu, kdy se do hlavního města začali stěhovat lidé ze všech koutů Itálie. Ke konci války zažil Řím bombardování, přestože byl „otevřeným městem“, po válce ho zošklivila spekulativní bytová výstavba. V posledních dvaceti letech zažívá přebujelé rozrůstání státních institucí a úřadů, ale i nárůst turistického ruchu.
Ale vraťme se do středověku a ke stoletím světského panství církve, protože právě v oněch staletích se formoval životní styl a pohled na svět, které jsou příznačné i pro dnešní obyvatele věčného města. Podle Italů, kteří nemají to potěšení žít v Římě, jsou jeho obyvatelé skeptici, kteří nevěří mocným a zesměšňují je při každé příležitosti, ale cynicky se bohatě přiživují na mocenských strukturách. Věří v Boha, ale ne v církev, protože vidí některé preláty žít v okázalém luxusu, a volí levici (kdysi komunistickou stranu, dnes něco jako sociální demokraty, kteří stále vzpomínají nostalgicky na dobu, kdy byli komunisté), protože jim v podstatě zaručuje, že mohou pracovat málo za vysoký plat. (Například řidiči městských autobusů v Římě mají povinnost pracovat 700 hodin ročně, nejméně v celé Itálii, ale jejich plat je vyšší než jinde. Podobně to platí pro všechny zaměstnance města.) Kritizují, že se Vatikán vyhýbá placení daní ze svých hotelů v Římě, ale rádi pro Vatikán pracují, protože se tam neplatí daně. Jsou hrdí na to, že žijí v nejkrásnějším městě na světě, ale znají jen svou čtvrť a už méně historické centrum. Když se Římana zeptáte, odkud je, obvykle vám hned řekne i čtvrť – je prostě Říman ze San Giovanni nebo Říman z Monteverde. Je to také kliďas, až přílišný, egocentricky zahleděný do sebe, cítící se nadřazený, protože žije v hlavním městě. Nemá rád komplikace, tudíž upřednostňuje kompromisy, aby se nemusel příliš vzrušovat. V zápalu zloby je připraven napadnout řidiče autobusu nebo metra, když z ničeho nic vyhlásí stávku, ale už se neangažuje v nějakém větším organizovaném protestu proti nové formě tzv. bílé stávky, kdy se prostě z ničeho nic a bez předchozího ohlášení zastaví autobusy a metro třeba jen na několik hodin, ale i to vám pekelně znepříjemní život. Pro představu – takové prototypy trochu naivních a trochu podlých Římanů ztvárnil dost věrohodně v některých filmech Alberto Sordi…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 11/2015

Shopping Cart