Silueta katedrály sv. Petra a Panny Marie je charakteristickým poznávacím znamením Kolína nad Rýnem. Přestože od zahájení do dokončení stavby uplynulo 632 let, představuje dóm jedinečnou, stylově jednotnou vrcholně gotickou památku. Další umělecké poklady skrývá uvnitř.
V Kolíně to mají dobře zařízeno. Vyjdete z haly hlavního nádraží, pod níž je také důležitá přestupní stanice městské dráhy, a před sebou spatříte severní stranu dómu. Vede k ní široké schodiště, za hezkého počasí obsypané sedícími Kolíňany i přespolními. Druhá nejvyšší církevní stavba v Evropě tu shovívavě shlíží na lidské hemžení, v němž se spěchající byznysmeni mísí se zevlujícími turisty a zapovídanými ženami s rukama plnýma tašek ze značkových butiků. V pozdním večeru se klientela kolem katedrály mění a po ránu tu člověk často ještě narazí na vyspávající existence povahy spíše pochybné, což ale do tradice kostelů vlastně patří také už od středověku.
Místo na levém břehu Rýna, kde stojí dóm, je spjato s historií křesťanství v Kolíně od jejího počátku. Jako jinde v římské říši, i ve městě s předlouhým názvem Colonia Claudia Ara Agrippinensium, se první křesťané scházeli nejprve v soukromém domě, který stál nedaleko severních hradeb. Po vydání ediktu milánského, jímž Konstantin Veliký křesťanství oficiálně povolil, byl tento dům přestavěn na první kostel. V rychlém sledu se pak na tomto místě vystřídalo několik dalších staveb, částečně archeologicky doložených, až byl v roce 873 vysvěcen kostel označovaný jako „starý dóm“, bezprostřední předchůdce stavby dnešní. V jeho případě už je archeologických nálezů tolik, že si o něm lze udělat poměrně přesnou představu. Na svou dobu nebyl nijak malý, dosahoval asi dvou třetin délky dnešní katedrály, ale byl užší a nižší. Původně pozdně karolinské trojlodí bylo v 10. stol. dokonce rozšířeno na pětilodí.
K zásadní události došlo v červenci 1164. Římskoněmecký císař Fridrich I. Barbarossa, tehdy čerstvý pokořitel Milána, věnoval ze své válečné kořisti kolínskému arcibiskupovi Rainaldu von Dassel vzácné relikvie mimořádného teologického a politického významu – relikvie svatých tří králů. Starý dóm získal novou funkci, na kterou nebyl úplně připraven, když se rázem stal jedním z nejvýznamnějších poutních míst v západní Evropě. Velký však nebyl jen počet zbožných poutníků, ale také množství různých darů a odkazů, které zanechávali dómské kapitule. A tak už někdy kolem roku 1190 začal nejvýznamnější zlatník své doby, Mikuláš z Verdunu, pracovat na relikviáři, který by velikostí, zpracováním a krásou odpovídal…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – památky UNESCO