Japonsko sice dělí od České republiky mnoho tisíc kilometrů, přesto se u nás dlouhodobě těší velkému zájmu. Jsou zde tisíce specializovaných zájemců o čajový obřad, bojová umění, keramiku, dřevořezy či ikebanu. I v anketách, jakou zemi by lidé nejraději navštívili, se Japonsko objevuje vždy na jednom z předních míst.
Japonsko je ostrovní stát tvořený téměř 7000 ostrovy, z nichž pět největších jsou Honšú, Hokkaidó, Kjúšú, Šikoku a Okinawa. Dělí se do 47 administrativních jednotek, které tvoří 43 prefektur, ostrov Hokkaidó, dva městské celky (Ósaka a Kjóto) a oblast hlavního města Tokia, pod jehož správu spadají také strategicky důležité, asi 1000 km jižním směrem vzdálené Boninské ostrovy. Rozlohou necelých 380 000 km² zaujímá Japonsko 41. místo na světě, počtem obyvatel (více než 127 milionů) je 10., ale v pořadí podle nominálního hrubého důchodu mu v roce 2009 patřilo s více než pěti biliony dolarů druhé místo na světě za USA.
Skoro tři čtvrtiny Japonska jsou hornaté, nejvyšší horou je Fudži, resp. Fudžisan, nesprávně Fudžijama (3776 m). Nejznámějším pohořím jsou tzv. Japonské Alpy v centrální části ostrova Honšú, kde leží i známé Nagano – dějiště ZOH 1998. Japonsko patří k k tektonicky nejneklidnějším částem světa, s čímž souvisejí častá zemětřesení a silná vulkanická činnost. Je zde téměř 70 činných sopek, hlavně na ostrovech Kjúšú a Hokkaidó. Protože jsou výbuchy často zcela neočekávané, vyžádaly si i během 20. stol. životy několika set lidí. Se sopečnou činností souvisí výskyt tisíců horkých minerálních pramenů (onsen), které jsou rozesety po celé zemi. Ve většině z nich se lze koupat, v některých, jimž se říká džigoku (pekla), je však voda horká víc než 60 ºC. Nacházejí se hlavně na ostrově Kjúšú.
Po národnostní stránce je Japonsko téměř homogenní. Po několik generací tam sice žije více než půl milionu Korejců, ti ale většinou mají jihokorejské nebo severokorejské pasy, a proto se berou jako cizinci. Oficiální národnostní menšinu Japonsko až donedávna nemělo, v červenci 2008 však tento statut japonská vláda přiznala příslušníkům národa Ainů. Dnes jich sice na ostrově Hokkaidó žije posledních asi 20 000, před tisíci lety ale obývali celou severní polovinu ostrova Honšú. O statut menšiny však v poslední době usilují také Rjúkjúané, obyvatelé bývalého Království Rjúkjú, dnes prefektury Okinawa.
Z hlediska původu japonského národa je jisté jen to, že ostrovy byly osídleny nejméně ve dvou přistěhovaleckých vlnách. První sem měla dorazit před více než 12 000 lety a dát vznik civilizaci Džómon (nazvané podle keramiky s „hřebenovým“ vzorem), druhá asi před 4000 lety vytvořila civilizaci Jajoi (název podle místa archeologických nálezů). Většina starších teorií počítala s tím, že první vlnu tvořili lidé z jihovýchodní Asie a Tichomoří, zatímco druhou lidé z Korejského poloostrova a asijského kontinentu. V posledních letech začaly probíhat intenzivní výzkumy, při nichž se porovnává DNA nalezených koster s DNA dnešních obyvatel různých částí Japonska. Předběžné výsledky ukazují, že první vlna přišla na ostrovy dříve, než se myslelo, už před 20 až 40 tisíci let, a že to byli lidé z asijské pevniny, nikoli z jihu. Zdá se také, že základ dnešních Japonců na hlavních ostrovech tvoří imigranti z druhé vlny, lidé z první vlny byli identifikováni zejména mezi Ainy na nejsevernějším ostrově Hokkaidó a pak mezi obyvateli nejjižnějšího souostroví Rjúkjú. Výzkumy jsou však v počáteční fázi a zatím z nich nelze vyvozovat žádné definitivní závěry.
Nejstarší záznamy v čínských kronikách potvrzují kontakty s obyvateli japonských ostrovů již v 1. stol. př. n.l., za opravdový počátek historické éry v Japonsku se však dnes považuje až příchod poselstva od krále Songa z korejského království Pekče, které seznámilo japonského císaře Kimmeie s buddhismem. Přesné datum není známo, ale bylo to někdy v letech 538–554. Nejstarší státní útvar Jamato sice nesporně existoval již dříve (nejpozději od počátku 5. stol.), ale jediným zachovaným pramenem pro poznání nejstarších dějin jsou dvě kroniky z počátku 8. stol. (Kodžiki a Nihon šoki). Jsou to pozoruhodná literární díla, ale podle názoru většiny historiků je jejich faktografická hodnota problematická, a proto zůstává v nejstarší japonské historii mnoho nezodpovězených otázek. Jedno je ale jisté: současná císařská dynastie sice nevládne od roku 660 př. n.l., ani svůj původ neodvozuje od bohyně slunce Amaterasu, jak tvrdí mýty v kronikách, ale nesporně je to nejstarší současná vládnoucí dynastie na světě.
Po seznámení s buddhismem bylo další klíčovou událostí pro Japonsko navázání oficiálních styků s Čínou, ke kterému došlo za vlády císařovny Suiko (593–628). Čína jako „země středu“ byla tehdy obklopena několik desítkami vazalských států, které jí odváděly pravidelný tribut a čínský císař většinou schvaloval i jmenování jejich vládců. Japonsko si však od začátku prosadilo velmi vyrovnaný vztah a čínští císařové se nikdy nepokoušeli výběr japonských vládců ovlivňovat. Pro označení své země zavedla Suiko název „země vycházejícího slunce“ (japonsky Nihon nebo Nippon, psáno znaky ve významu „slunce“ + „původ“). Čínské čtení je ž‘-pen a z toho později vzniklo anglické Japan. I v češtině se původně mluvilo o „zemi žaponské“.
Celé 7. a 8. stol. probíhalo ve znamení obrovského nadšení pro vše čínské. Japonští dvořané se pilně učili čínsky, seznamovali se s čínskou civilizací, jezdili do Číny studovat a dokonce se sami snažili psát verše v čínštině. Byl převzat systém čínských dvorských hodností a v podstatě i čínský systém státní správy. Pak ale začalo nadšení slábnout. Japonci si uvědomili, že se vším podstatným se už seznámili a nastal čas, aby šli dál vlastní cestou. Začala „Éra míru a klidu“ Heian (794–1192). Roku 894 učinil císař Uda překvapivé prohlášení: odvolal odjezd připraveného poselstva do Číny a do budoucna zrušil s Čínou veškeré formální styky. Další japonské poselstvo pak odjelo do Číny opravdu až za 400 let…
Éra Heian se právem označuje za „zlatý věk“ japonské civilizace. Japonci, kteří se uzavřeli do svého světa, vytvořili zejména během 10. a 11. stol. veliký počet uměleckých děl, hlavně v oblasti literatury. Dokázali využít čínského znakového písma pro zápis japonštiny a navíc vytvořili dvě vlastní slabičné abecedy – hiraganu a katakanu. Dodnes jsou i v překladech do evropských jazyků předmětem obdivu tisíce básní napsaných ve formě tanka, ale ještě známější jsou prozaická díla, jež vytvořily dvorní dámy u císařského dvora. Urozené ženy měly v heianské éře velkou volnost, takže se mohly vzdělávat a nikdo jim nebránil, aby se věnovaly psaní prózy, protože muži v Číně i v Japonsku to považovali za něco druhořadého. Na druhé straně za heianské éry ztroskotalo mnohé z toho, co Japonci dříve převzali z Číny – např. úřednické zkoušky, systém pronájmu půdy a ražba měděných mincí. Ukázalo se tak, jak velkou výhodou byla pro Japonce ostrovní poloha. Jinak by jim Číňané rozhodně nedovolili, aby se od jejich vlivu tak radikálně osvobodili.
Éra Heian byla posledním údobím, kdy faktickou moc nad zemí držel v rukou císař nebo jím jmenovaní regenti. Po roce 1192 přechází moc do rukou vojenských vládců (šógunů, resp. jejich regentů šikkenů) a jejich samurajů, zatímco císařové kromě několika pokusů o vzpouru hráli až do roku 1867 jen vedlejší roli. Zlatým věkem byla pro samuraje Éra válčících provincií (1467–1590), kdy byla moc nad zemí rozdrobena a mezi sebou bojovalo několik desítek rodů. Nakonec roku 1590 sjednotil celou zemi Hidejoši Tojotomi, ale novým šógunem se stal až roku 1603 Iejasu z rodu Tokugawa. Tento rod, který měl své sídlo v Edu (dnešní Tokio), pak Japonsku vládl až do roku 1867.
Za vlády Tokugawů udržovali Japonci jen omezené styky s Čínou, Koreou, Nizozemskem, Královstvím Rjúkjú a s Ainy na ostrově Ezoči. Jinak nesměl do Japonska nikdo přicestovat, ale ani z něj vycestovat. V roce 1854 však Spojené státy násilím přinutily Japonce, aby jim otevřeli některé přístavy, a později je v tom následovaly další západní země. Již v roce 1860 se vydala na studijní cestu do USA první velká skupina mladých Japonců a stovky dalších lidí začaly krátce poté odjíždět na studia i do Evropy. Japonci byli západní civilizací fascinováni, ale zároveň si uvědomovali, jak moc za ní zaostávají. Většina z nich začala podporovat ideu, že Japonsko musí dohnat Západ, ale zároveň se distancovat od zaostalých sousedů, jako je Čína nebo Korea. A tento záměr se jim do značné míry podařilo splnit.
Již koncem 19. stol. nastala v Japonsku doba obdivuhodného ekonomického a technického rozvoje. Země se začala měnit ve světovou mocnost, což potvrdily úspěchy v čínsko-japonské válce v letech 1894–1895 a v rusko-japonské válce v letech 1904–1905. Zároveň začala růst rozloha Velkého japonského císařství. Ještě roku 1870 byly jádrem země ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku. Již roku 1877 však Japonci anektovali strategicky důležité Boninské ostrovy daleko na jihu v Tichém oceánu a v roce 1879 anektovali Království Rjúkjú, které mělo po staletí přímé tributární vztahy s Čínou. Pod novým názvem Hokkaidó byl roku 1886 anektován a následně kolonizován ostrov Ezoči („Divoká země“), kam byly v minulých staletích vytlačeny zbytky národa Ainů. V roce 1895 získali Japonci ostrov Tchaj-wan a jižní polovinu ostrova Sachalin, v roce 1910 vznikla anexí Korejského císařství tzv. Generální gubernie Korea. Tato území však Japonsko po roce 1945 opět ztratilo.
První polovina minulého století je mimořádně těžkým a složitým obdobím japonských dějin. Zejména pro léta 1929–1945 se později vžilo označení Kurai tanima – Temné údolí. Jednoduchý ale nebyl ani život po roce 1945, kdy se Japonsko jen pozvolna zdvíhalo z poválečných trosek. Důležitým mezníkem byla úspěšná letní olympiáda v Tokiu roku 1964, která Japoncům přinesla postupný návrat ztraceného sebevědomí. Byla důležitá i z hlediska česko-japonských vztahů, protože si tam tehdy kromě tří zlatých medailí získala srdce snad všech Japonců Věra Čáslavská.
Šedesátá a sedmdesátá léta byla ve znamení „hospodářského zázraku“, kdy se japonská ekonomika stala předmět celosvětového obdivu. Kolem roku 1980 bylo Japonsko podle některých kritérií nejbohatší zemí světa, ale vývoj v dalších třech dekádách už tak úplně úspěšný nebyl. V roce 1995 zemi dost těžce zasáhly dvě události: obrovské zemětřesení v Kóbe, které si vyžádalo na 5000 obětí, a teroristický útok sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru, při němž 12 lidí zemřelo a několik tisíc bylo zraněno. V současné době se země potýká s hospodářskou krizí a mnoho Japonců znepokojuje jistá politická nestabilita, protože v srpnu 2009 skončilo 54 let vlády Liberálně demokratické strany (Džijú minšútó) a premiérem se stal vůdce Demokratické strany (Minšútó) Jukio Hatajama. Ten po osmi měsících rezignoval a nahradil ho Naoto Kan, rovněž z Demokratické strany. Nový premiér vyvolal velký rozruch letos 15. srpna, když se vyhnul dříve obvyklé kontroverzní návštěvě svatyně Jasukuni, v níž jsou uctívány japonské oběti 2. světové války včetně válečných zločinců, a naopak se veřejně omluvil za „velké škody a utrpení, které Japonci za války způsobili mnoha národům, zvláště pak obyvatelům Asie“.
Další články z vydání o Japonsku zde