Japonský císař Akihito je dnes jediným císařem na světě a dynastie, z níž pochází, je vůbec nejstarší vládnoucí monarchií. O úloze japonských císařů v minulosti i v moderní době se sice ve světě často mluví a píše, ale přesto ve spojení s nimi přežívá mnoho různých dezinformací.
Začít můžeme u samotného termínu císař, který začali Japonci horlivě propagovat na konci 19. stol., když roku 1889 nazvali svou zemi v první ústavě Císařství velkého Japonska. Pro císařství zvolili záměrně stejný termín teikoku, jaký užívali i pro císařství rakousko-uherské, německé nebo čínské, protože chtěli, aby se Japonsko dostalo do jedné řady s těmito velkými říšemi. Jinak dobře věděli, že toto slovo naprosto nejde dohromady s tradičním označením japonských panovníků tennó, „vládce nebes“. Tento titul souvisí s mýty o nebeských božstvech a bohyni slunce Amaterasu, jejímž přímým potomkem měl být první císař Džimmu, který podle pověstí založil v roce 660 př. n. l. dodnes vládnoucí dynastii.
Vzhledem k jejich nebeskému původu bylo postavení japonských císařů vždy mnohem pevnější než u panovníků v jiných zemích. V Japonsku nemohl někdo jen tak přijít s tvrzením, že je rovněž potomkem bohyně Slunce – a také se nikdo z jiného rodu nikdy císaře sesadit nepokusil.
Typickou zvláštností japonského císařského systému je to, že opravdovou moc drželi císaři ve svých rukou jen zřídka a nakrátko. Jinak za ně téměř neustále vládli úplně jiní lidé. Byli to především regenti vládnoucí za nezletilé i dospělé císaře, ale také šóguni a regenti šógunů. Ti všichni pocházeli z různých „pozemských“ rodů bez nebeské aureoly a o přístup k moci museli tvrdě bojovat.
Jedním z nejslavnějších „zástupných“ vládnoucích rodů v japonských dějinách je rod Fudžiwara. Na konci 7. stol. prosadili jeho členové pravidlo, že se všichni císaři budou ženit výhradně s nevěstami z jejich rodu, a po roce 866 navíc dosáhli toho, že za všechny císaře vykonávali faktickou vládu regenti, kteří byli také výhradně z rodu Fudžiwara. Tento systém se udržel až do roku 1068, takže se Fudžiwarům podařilo na 200 let ovládnout řízení života v celém Japonsku.
Získat přehled o tom, kdo kdy v Japonsku opravdu držel vládu ve svých rukou, rozhodně není jednoduché. Kromě různých regentů to byli hlavně šógunové. Toto slovo se díky různým knihám a filmům stalo velmi známé i mimo Japonsko. Původně zněl celý titul seiitaišógun, „velký vojevůdce v boji proti barbarům“. Jako první ho získalo kolem roku 800 několik bojovníků proti Ainům na severu ostrova Honšú. Později se vžilo zkrácené označení šógun, užívané ve smyslu „vojenský vládce“.
Prvním opravdu velkým šógunem se stal v roce 1192 Joritomo z rodu Minamoto, který své sídelní město Kamakuru nedaleko dnešního Tokia (asi 500 km od Kjóta, kde i nadále zůstal císařský dvůr) přeměnil na centrum nové vojenské vlády a stal se na sedm let faktickým vládcem celého Japonska. Titul obdržel od císaře jako dědičný, ale přesto moc nad zemí pro své potomky neuchránil. Jeho syn a nástupce byl natolik neschopný, že se jeho matce podařilo prosadit, aby za něj jako šikken (regent šóguna) vládl její otec Tokimasa Hódžó. A tomu se naopak podařilo udržet moc i pro své potomky. Během následujících 134 let pak v Kjótu papírově vládlo celkem 14 císařů, v Kamakuře symbolicky působilo 10 šógunů, ale skutečnou moc měla v rukou dynastie devíti šikkenů z rodu Hódžó, kteří sídlili rovněž v Kamakuře.
V letech 1338–1573 ovládla Japonsko dynastie 15 šógunů z rodu Ašikaga a závěrečná kapitola v dějinách šógunů patří rodu Tokugawa. Právě oni jsou v západním světě nejznámější. Například proslulý román britského spisovatele Jamese Clavella Šógun je založen na líčení životních osudů Iejasu Tokugawy, který se stal prvním šógunem z tohoto rodu a roku 1603 přenesl sídlo vlády do Eda – dnešního Tokia. Císařové, kteří nadále žili v Kjótu, byli za této éry zcela odsunuti na vedlejší kolej. Posledním z dynastie Tokugawů byl Jošinobu, který odevzdal v říjnu 1867 moc do rukou tehdy patnáctiletého císaře Mucuhita. Definitivní konec vlády šógunů ale přinesl až 3. leden 1968, kdy bylo v císařském paláci v Kjótu slavnostně přečteno Prohlášení o obnově císařské moci.
Mucuhitova oficiální korunovace se uskutečnila v říjnu 1868 a císař tehdy pro jméno nové éry zvolil označení Meidži (Osvícená vláda). Pod stejným jménem je jako Meidži tennó znám od své smrti i on sám. Obdobně se o Jošihitovi (vládl 1912–1926) mluví od jeho smrti jako o Taišóovi a o Hirohitovi (1926–1989) jako o Šówovi. V případě Meidžiho a Taišóa to platí i mimo Japonsku, Hirohito je ale ve světě znám i dnes jako Hirohito.
Hned v roce 1868 bylo hlavní město a sídlo císařů po více než 1000 letech přeneseno z Kjóta do Eda, které bylo zároveň přejmenováno na Tókjó („Východní hlavní město“, počeštěně Tokio). Zároveň tehdy nastalo období nadšeného seznamová…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko