Východ Kanady pokrývají rozsáhlé listnaté lesy. Táhnou se od Velkých jezer až po atlantské pobřeží a jejich podstatnou část tvoří javory. Právě díky nim se na podzim mění východní lesy v neuvěřitelnou malířskou paletu. Do lesů plných žloutnoucích a rudnoucích javorů se vydávají nadšenci s fotoaparáty a soutěží o to, komu se lépe podaří zvěčnit úžasnou podívanou. Není divu, že si Kanada vybrala právě javorový list na svoji vlajku. Místní javory však mají ještě jednu zvláštnost. Jsou zdrojem sirupu, který se stal takřka národním produktem.
Javorovou šťávu sbírali od nepaměti původní obyvatelé. První poznámka o výrobě sirupu se prý v evropských rukopisech datuje do roku 1555, ale indiáni se jí zabývali patrně už tisíciletí předtím. Používali poměrně primitivní techniku, která se v průběhu staletí příliš nezměnila. Javorovou mízu sbírali v krátkém období mezi zimou a jarem, kdy se škrob v kořenech mění v cukr a začíná putovat směrem k probouzejícím se pupenům. Tehdy se indiánské kmeny přesunovaly k javorovým hájům a sběrači prováděli do kmenů stromů záseky, pod které zavěšovali vědra z březové kůry. Šťáva se hromadila ve velké nádobě, většinou z dlabaného dřeva, kam se vhazovaly žhavé kameny. Udržovala se tak v mírném varu a nepřetržitě se k ní dolévala další čerstvá míza. Odpařováním vody vznikala hustá sladká tekutina hnědé barvy – v jazyce algonkinských kmenů zvaná sinzibuckvud, „vytaženo ze dřeva“. Období sběru doprovázely rituály, které vrcholily při prvním jarním úplňku pojmenovaném Cukrový měsíc tzv. Javorovým tancem.
Od místních kmenů se výrobě sirupu naučili i evropští kolonisté. Díky kovovým nádobám se jeho výroba zefektivnila a javorový sirup se stal součástí jejich každodenního života. Byl mnohem levnější než cukr či melasa, které se dovážely až z Karibiku. Obvykle si každá usedlost vyráběla vlastní sirup a přebytky prodávala na trhu. Technologie…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kanada