Odlehlé Aleutské ostrovy tvoří nádherný, jakoby korálový náhrdelník, který se velkým obloukem táhne mezi americkou Aljaškou a ruskou Kamčatkou. Ostrovy samy jsou předělem mezi severním Pacifikem, ohřívaným teplým mořským proudem Kurošio, a ledovým Beringovým mořem. Právě proto mají snad nejhorší mořské počasí na světě – stálé mlhy, časté bouře a silné větry. Navíc jsou částí pacifického ‘ohnivého kruhu’ činných sopek, které lemují celý Pacifik. Ostrovy jsou vlastně vrcholy mořských sopek, a tak jsou lávové výbuchy a zemětřesení na souostroví poměrně časté. Kouřící i vyhaslé vulkány, horké prameny, lávová pole i černý vulkanický písek na pobřeží jsou na ostrovech běžnými jevy.

Ostrovy jsou domovem Aleutů, jejichž předkové vynalezli kajaky, které jsou vedle kajaků Eskymáků ze západního Grónska nejdokonalejší malá plavidla používaná domorodci. Svou rychlostí a schopností navigovat na rozbouřeném moři se vyrovnají či dokonce předčí moderní mořské kajaky. Aleuti používali své kajaky zvané bajdarky k rybolovu, lovu mořských savců a téměř neuvěřitelně též k nebezpečnému lovu velryb.

Ostrovy byly objeveny dánským mořeplavcem Vitusem Beringem ve službách carského Ruska v roce 1741. Rusové pak kolonizovali Aleuty v 18. a 19. století a donutili místní obyvatele, aby pro ně lovili mořské vydry, jejichž kůže pak prodávali do Číny. Tento nekontrolovaný lov vyder vedl během příštích 80 let k jejich praktickému vyhubení a Aleuti dopadli skoro stejně špatně jako vydry. V sedmdesátých letech 19. století ruský car prodal Aljašku Spojeným státům a od té doby jsou Aleutské ostrovy součástí 49. amerického státu Aljaška. Dnes jsou ostrovy téměř vylidněné a jen na největších z nich zůstává pár spoře obydlených vesnic.

Aleutské ostrovy mě už dávno lákaly jako cíl kajakové expedice. Za prvé, zdejší nejhorší mořské počasí na světových oceánech znamená, že kajaková expedice na ostrovy bude obtížností srovnatelná s horolezeckou výpravou do Himálají. A pak, po celou dobu expedice žádná civilizace! Navíc jsme mohli očekávat fantastickou scenérii vulkánů vystupujících z rozbouřeného moře a hojnost mořské fauny. V neposlední řadě nás lákalo vypravit se na moderním kajaku, tolik podobném původním plavidlům Aleutů, do kolébky mořského kajakování.

A tak jsme se začátkem července loňského roku objevili v Dutch Harboru, který je jediným městem na ostrově Unalaska. Byli jsme pouze dva, doprovázel mě můj partner Brian Day. Přiletěli jsme do Dutch Harboru se dvěma laminátovými mořskými kajaky a se zásobami a vybavením na čtyři týdny. Z několika alternativních plánů jsme nakonec realizovali cestu Beringovým mořem podél severního pobřeží ostrova Unalaska dlouhou přes 300 km. Unalaska je jeden z největších ostrovů Aleut a leží ve skupině Fox Islands, blízko pevninské Aljašky. Vzhledem ke studenému počasí (průměrná teplota byla 6 °C), častým dešťům (pršelo každý den) a předpokladu, že budeme na kajaku neustále mokří, bylo nutné sebou vézt dosti velkou zásobu oblečení. Při plavbě na ledovém bouřlivém moři jsme mohli spoléhat jen na sebe, neboť možnost komunikace s vnějším světem prakticky neexistovala.

Den po příletu jsme připraveni vyrazit na moře. S plně naloženými kajaky jsme opustili Dutch Harbor a zamířili na severozápad podél pobřeží Unalasky. Před námi bylo neznámé, šedivé moře s divokým pobřežím a vyhlídka, že se s civilizací opět setkáme v nejlepším případě za tři či čtyři týdny.

První bouře
Přírodní živly nás zřejmě chtěly varovat hned první den plavby. Velká bouře, která přišla večer od západu, nás zastihla u pásma zlověstných černých útesů mysu Cape Cheerful. Těsně před mysem jsme byli náhle zasaženi větrnou smrští z bočního horského údolí Dry Dock. Ledová vichřice, zvaná „willy-waw“, která spadla na mořskou hladinu takřka vertikálně, způsobila, že se zvedla vodní tříšť, jejíž závoj se pak řítil zběsilou rychlostí nad ocelově šedou hladinou a místy vytvářel kornouty, které připomínaly strašidla. Zdálo se, že rožmberská Bílá paní běží nad mořskou hladinou. Pádlovali jsme ze všech sil k útesům, abychom se dostali z pásma vichřice a doufali jsme, že po obeplutí mysu se nám podaří přistát na pláži. Sotva jsme však obepluli mys, vichřice se do nás opřela takovou silou, že nezbylo, než se vrátit zpět, tedy znovu do dráhy smrště, a pokusit se přistát na malé, příkré kamenné terase, přímo v pásmu běsnícího živlu. Museli jsme přečkat nejsilnější poryvy vichru a manévrovat kajaky špičkou do větru, abychom nebyli smeteni do prázdnoty otevřeného moře. V okamžiku momentálního utišení větru jsme pak vyrazili vpřed a najeli co nejrychleji na příkrý kamenný břeh, vyskočili z kajaků a vlekli je co nejdál od vln. Tím ovšem dobrodružství neskončilo. Postavení stanu ve větru s rychlostí okolo 100 km za hodinu a přečkání bouřlivé noci ve vibrujícím stanu, jehož jezdce zipů zvonily jako vánoční rolničky a vodní tříšť občas naplnila stan skrz zipy, patřilo k nezapomenutelným zážitkům.

Setkání se zvířaty
K plavbě podél pobřeží Unalasky však patří i řada krásných dojmů. Scenérie ostrovního pobřeží byla fantastická: strmé břehy s černými útesy čnícími do oblak. Mraky byly většinou nízké, ale když se zvedly, objevilo se panorama zasněžených a zaledněných hor s kouřícími vrcholky vulkánů. Z útesů padaly do moře nesčetné stříbrné stužky vodopádů a horskými údolími, porostlými vysokou trávou, se do moře valily ledovcové řeky.

V mělčinách okolo ostrůvků či na skaliskách jsme často pozorovali stáda tuleňů a lvounů. Zejména lvouni byli zábavní. Mohutný býk s černou hřívou býval obklopen harémem 20 až 30 samic, ale jen jsme se přiblížili na dohled, celé stádo začalo hrozně řvát a posléze se zběsile vrhalo z vysokých útesů do vody. Museli jsme být opatrní, abychom nepluli příliš blízko. Jednou nám lvouni připravili nádherné, takřka cirkusové představení. Ve vlnách, asi dvacet metrů před špičkami kajaků, vyskakovalo osm lvounů vysoko do vzduchu, dělalo přemety a vzápětí se ponořovalo. Zřejmě projevovali radost ze života. Tuleně, včetně mláďat, jsme také viděli dost často, většinou při odlivu, když odpočívali na skaliskách. Jednou večer jsme na pláži z černého sopečného písku, ve Vulcane Bay, pozorovali tuleně jak lovili stříbrné lososy v příboji u břehu. Mořské vydry jsme občas také zahlédli, ale většinou jen zdálky, spící na hladině v polích chaluh. Na skaliskách pak posedávala hejna mořských ptáků. Z nich byli nejzajímavější papuchalkové, kteří často plavali v hejnech i kolem kajaků. Aleutské ostrovy jsou také domovem orlů. Vídali jsme je jak při odpočinku, tak při lovu lososů.

Vysídlené pobřeží
Břehy Beringova moře byly kdysi lemovány četnými osadami. Prakticky každý záliv, který měl ústí řeky a pláž, byl obydlen. Aleutské domy byly částečně zapuštěné do země, zastřešené trámy a pokryté drny. Potřebné dřevo se získávalo z naplavenin, protože na chladných ostrovech žádné stromy nerostou. Tyto domy, zvané barrary, se stavěly na ostrovech po staletí. Dnes jsou prohlubeniny skryté ve vysoké trávě jediným viditelným dokladem jejich existence.

Asi v polovině plavby jsme udělali zastávku na malém ostrově Split Rock Island poblíž mysu s rusko anglickým jménem Sedanka Point. Na východní straně ostrova, v tůních mezi chaluhami, plavaly desítky tuleňů a vítaly nás hlasitým štěkotem. V útesech na západní straně ostrova jsme pak našli řadu jeskyní a skalních štěrbin. Ty byly původně používány Aleuty z nedaleké vesnice Kashiga jako pohřební jeskyně, kam se ukládaly i mumie, které patřily hlavně lovcům velryb. Na vrcholku ostrova byla ve třicátých letech 20. století objevena dřevem vyložená hrobka. Obsahovala několik mumií, četné milodary (zbraně, harpuny, kajakové pádlo, kůže, atd.) a také těla zabitých obětí, které zřejmě měly doprovázet zemřelého náčelníka nebo lovce velryb, což byla mezi Aleuty zvláštní a privilegovaná kasta, na onen svět. Tradice lovu velryb a pohřební rituály, zahrnující i mumifikaci, zanikly po příchodu Rusů.

O několik dní později jsme našli v pobřežních jeskyních na západním konci tohoto ostrova zbytky lidských koster. Měli jsme v plánu navštívit také ostrov Shiprock, kde český antropolog, Dr. Aleš Hrdlička žijící ve Spojených státech, objevil ve třicátých letech minulého století pohřební jeskyně s mnoha aleutskými mumiemi a artefakty. Špatné počasí však naše plány zhatilo.

I když jsme předpokládali, že počasí bude naší největší překážkou, skutečnost naše očekávání ještě předčila. Během 22 dnů, které jsme strávili na moři, přišlo 12 mořských bouří. K nim je ještě třeba přičíst padové větry, přicházející z vrcholků hor a horských údolí. Dopadají na moře takřka vertikálně, většinou přicházejí bez jakéhokoliv varování a během dvaceti minut změní klidné moře v běsnící živel. Naše pádlovaní bylo většinou velice technické, srovnatelné obtížností se zdoláváním velkých peřejí na řece s mohutným průtokem, a navíc doprovázené větrem. Voda v moři byla samozřejmě ledová. Místy byl surf tak veliký, že jsme ho jen ztěží zvládli bez převrhnutí; Brian jednou musel „eskymovat“ po tom, co udělal v surfu looping.

Asi po deseti dnech jsme se přiblížili k hlubokému zálivu Chernofski Harbor, kde stojí ranč a kde jsme doufali, že najdeme útulek. Je to jediná výspa civilizace na západ od Dutch Harbor. I tam jsme přijeli za bouře a posledních 14 km jsme bojovali se silným protivětrem i oslepujícím ledovým deštěm. Jediný obyvatel ranče, Art Christensen, který se stará o 400 ovcí, 12 koní a jednoho psa, nás přivítal s otevřenou náručí. Bylo to jako zázrak přijít promrzlí a hladoví do vyhřáté místnosti s teplým jídlem. Když jsme si odpočinuli, chtěli jsme pokračovat dál, alespoň na západní konec Unalasky, do úžiny Umnak Pass, abychom navštívili místo, kde kdysi stála aleutská vesnice. Bohužel, živly opět rozhodly jinak. Asi po dvou hodinách plavby se zvedl silný protivítr spojený s velkým příliv. A tak jsme se vydali zpět, s větrem v zádech, do přístaviště u Chernofski Ranch. Sotva jsme vytáhli kajaky na břeh, smršť uhodila s takovou silou, že jsme se stěží doplazili do Artova domku. A zůstali jsme v něm dva dny, zatímco živly řádily a domek se chvěl ve větru skoro jako náš stan. Měli jsme zase jednou štěstí (zřejmě nejen tentokrát)!

Poslední bouře
Vydali jsme se, ač neradi, na zpáteční cestu. Dobré počasí nám celkem přálo a v příštích dvou dnech jsme pluli poměrně rychle. Když jsme byli vzdáleni jen asi 70 km od našeho cíle, hltali jsme kilometry a pádlovali po klidném moři v husté mlze. Odpoledne se podmínky náhle změnily, jako už tolikrát. Opřel se nám do zad tak silný vítr, že jsme doslova letěli po hladině a záhy jsme obepluli mys Point Kadin a dostali se tak do oblasti plné skalisek a malých ostrůvků. Kajaky se divoce zmítaly ve vysokých nepravidelných vlnách, které se odrážely od skal a přelévaly se přes nás. Do hluku vln zněl řev lvounů sedících na skalách. Pádlovali jsme od nich skoro na dosah pádla. Po několika kilometrech na divoké vodě jsme konečně našli útočiště na malé pláži, částečně ukryté za mysem Point Koriga. Zůstali jsme tam uvězněni celý další den, protože bouře přes noc ještě zesílila. Bylo to hezké místo, s výhledem na několik vodopádů, ale nemyslím, že bychom si ten den čekání příliš užili. Většinou lilo a na barometru jsem zaznamenal 8 tlakových níží během jednoho dne. Byli jsme jen 43 km od cíle, seděli v dešti na mokrých kamenech a jedli vychladlou ovesnou kaši.

Za rozbřesku dalšího dne jsme se rozhodli, že už nemůžeme déle čekat. Probili jsme se příbojem syčícím mezi černými skalisky, vyjeli na širé moře a zápasili jsme s snad s největšími nepravidelnými vlnami, které nás během celé výpravy potkaly. Nicméně jsme odpoledne dorazili k zátoce Reese Bay, kde jsme mohli od rána poprvé přistát. Ale pohrdli jsme odpočinkem, posilnili se tabulkou čokolády a pokračovali posledních 18 km plavby.

Cape Cheerful tentokrát dostál svému jménu. Za mysem se moře rychle uklidnilo a dokonce i vysvitlo slunce. V sedm večer jsme vytáhli kajaky na břeh v Dutch Harboru. Nechtělo se nám ani věřit, že je výprava za námi.

Když jsme pak druhý den seděli v letadle a pozorovali sopky vynořující se mezi roztrhanými šedivými mraky a vlnící se moře pod námi, oba jsme si říkali: „Udělali bychom to znovu?“