K nejefektnějším fotografiím z řeckých ostrovů, jež bývají k vidění v reklamách, patří už dlouho prosluněné záběry modrobílých kostelních zvonic na Santorini. V poslední době je ale téhle kykladské klasice zdatnou konkurencí Kalymnos, který se stále častěji prezentuje průhledy z vnitřku obrovské jeskyně, z jejíhož stropu se jako pavouk spouští na laně horolezec, povětšinou obklopený aurou paprsků slunce zapadajícího v pozadí do moře. Tyto snímky jsou vykalkulované, mají působit na naši první signální, obsahují však také informaci o velké změně, kterou ostrov nedávno prošel.
Kalymnos, čtvrtý největší ostrov Dodekanes (110 km2), je z velké části hornatý a vyprahlý; jeho povrch prostupují tři souběžná horská pásma, z nichž prostřední, nejmohutnější a nejvyšší, kulminuje vrcholem Profitis Ilias (679 m n.m.). Půdy vhodné k obdělávání je tu málo, a tak pro většinu obyvatel bylo až donedávna hlavním zdrojem obživy moře. Již v antických dobách se mnozí muži specializovali na lov mořských hub, které se lovily i jinde v dodekaneských vodách, ale jejichž nejbohatší naleziště byla právě v okolí Kalymnu. Houby se používaly zpočátku hlavně při hygieně, postupem času ale nacházely čím dál širší uplatnění v léčitelství, a stávaly se proto stále žádanějším zbožím. Lov probíhal po staletí tradičním způsobem. Když posádka člunu spatřila ve vodě houbu, potápěč se k ní zanořil na nádech s pomocí plochého kamene, který obvykle vážil mezi osmi až patnácti kilogramy a kterému se říkalo skandalopetra. Díky svému tvaru usnadňoval pod vodou manévrování, neboť fungoval podobně jako kormidlo. Ke kameni bylo uvázáno lano končící ve člunu, takže když potápěč odřezal nožem houbu, stoupnul si na kámen, rukama sevřel lano, trhnutím dal signál svým pomocníkům, a ti ho vytáhli nahoru na hladinu. Zdatní potápěči se takto pouštěli vcelku běžně až do třicetimetrových hloubek a pod vodou vydrželi až pět minut. Je zajímavé, že tento způsob potápění se před nedávnem dočkal své renesance, když byl jako samostatná disciplína zařazen do soutěží freediverů. Ti dnes dosahují se skandalopetrou hloubky až 100 m.
Velký rozmach obchodu s houbami nastal v 19. stol. a úměrně tomu se rozrostla i zdejší flotila na několik set potápěčských člunů, z nichž mnohé vyplouvaly za kvalitními úlovky až k severoafrickému pobřeží. Ke zvláštní situaci došlo, když se na sklonku 60. let na Kalymnu objevily první skafandry. Ty sice umožnily potápěčům pracovat delší dobu v mnohem větších hloubkách, jenomže brzy se začaly množit případy záhadných ochrnutí i úmrtí. O dekompresní nemoci se tenkrát nic nevědělo, a tak sílila panika, až nakonec úřady na nátlak manželek potápěčů používání skafandrů zakázaly. Jelikož ale návrat ke starému způsobu lovu znamenal citelný pokles výdělků, zákaz byl po několika letech odvolán a mořské hlubiny si mohly vybírat svou daň dál. Lodě se tenkrát vydávaly na moře obyčejně na půlroční plavby, a když se celá posádka vracela v pořádku, vyvěsila na stěžeň vlajku. Pokud ne, bylo jasné, že někdo zahynul. Uvádí se, že na přelomu 19. a 20. stol. umíralo na těchto plavbách každoročně 10–15 % kalymnoských potápěčů.
Jen co se ve 20. stol. podařilo zvládnout problémy s dekompresí, začal obchod s houbami postupně upadat. Nejprve v důsledku obou světových válek, po nichž mnoho potápěčů odešlo za živobytím do ciziny, hlavně do Spojených států a do Austrálie. Později obor poškodil rozmach výroby syntetických náhražek mořských hub a pa…