Říká se jím Vysoké Kaskády a potkáme je od severní Kalifornie až po kanadskou hranici. Nelze si jich nepovšimnout, protože převyšují okolní Kaskádové pohoří téměř dvojnásobně. Jejich vrcholy pokryté ledem jsou vidět na desítky, někdy i stovky kilometrů. Studená jiskřivá krása je však v ostrém kontrastu s tím, co se skrývá uvnitř. Hluboko v zemské kůře zasahují až do ohnivé výhně božského Héfaista a čas od času dávají pocítit svému okolí, jak mocné síly se v jejich hlubinách skrývají. Stalo se tak v hluboké i nedávné minulost, stane se tak i v budoucnosti. Někteří z nich na svoji chvíli totiž teprve čekají…
Ohnivý kruh
Kaskádové pohoří (Cascade Range) se táhne v poledníkovém směru rovnoběžně s pobřežím Pacifiku v délce 1100 km, od severní Kalifornie přes Oregon do státu Washington, kde menší část ještě překračuje 49. rovnoběžku tvořící hranici s Kanadou. Paralelně s ním směrem na východ probíhají Skalnaté hory (Rocky Mountains), zatímco na západě sousedí s Pobřežním pohořím (Coastal Mountains). Převážná část Kaskádového pohoří vznikla sopečnou činností. Na rozhraní kontinentální a oceánské litosférické desky zde dochází k podsouvání oceánské desky. Zjednodušeně řečeno, jde o jakousi recyklaci zemské kůry, kdy se oceánská deska s vyšší hustotou zasouvá pod desku kontinentální. V místech, kde oceánská deska dosáhne hloubky asi 100 km, se její horniny začínají proměňovat v magma. Vlivem přetlaku hmoty a plynů pronikají kontinentální deskou a vytvářejí podpovrchové plutony, ze kterých pak může magma proniknout až na zemský povrch. Tak vznikla i převážná část Kaskádového pohoří. V téměř přímé linii hlavního zlomu vyrostla řada sopek, které vybuchovaly a bortily se, jejich pozůstatky podléhaly erozi a na nich pak v průběhu věků rostly další sopky. Vzhledem k tomu, že podobným způsobem vznikají vulkány i na druhé straně oceánu, hovoří se o tzv. pacifickém ohnivém kruhu, ke kterému patří také sopky na Kamčatce, v Japonsku nebo v oblasti Indonésie.
Někdy před 750 000 lety se sopečná aktivita zvýšila a vytvořila řadu vulkánů, z nichž mnohé existují dodnes. Většina z nich převyšuje své okolí, takže tvoří zdaleka viditelné dominanty. Souhrnně se nazývají High Cascades – Vysoké Kaskády. Sahají obvykle do nadmořské výšky 3000–4000 m, začínají v severní Kalifornii v oblasti národního parku Lassen Volcanic u hory Lassen Peak a odtud přes monumentální Mt. Shasta pokračují do Oregonu a jen v málo nepravidelné linii dále na sever až ke kanadské hranici. Posledním zasněženým velikánem těsně před hranicí je Mt. Baker, který lze spatřit za dobré viditelnosti až z kanadského Vancouveru.
Většinu z necelé dvacítky těchto dominantních vulkánů tvoří tzv. dřímající sopky. Neprojevují se žádnou aktivitou, ale nelze je považovat za zcela vyhaslé. Téměř vždy představují oblíbené turistické cíle. Tři z nich jsou pod nejvyšší federální ochranou se statutem národního parku, další jsou vyhlášeny národní rekreační oblastí nebo je chrání nějaký nižší stupeň ochrany. Díky jejich popularitě se v okolí nachází dost rekreačních i rezidenčních usedlostí. Lidé se na jejich úpatích cítí vcelku bezpečně. Historie nás však učí, že tomu tak nemusí být vždycky.
Jezero míru
Kdysi v hlubinách prehistorie proběhl v oblasti amerického Severozápadu nelítostný boj. Bůh Horního světa Skell svedl souboj s vládcem Podsvětí, který se nazýval Llao. Bitva to byla krutá a dlouho nerozhodná. V jejím závěru se Llao ukryl ve svém domově, hoře Mazama, a ničil okolí proudy žhavé lávy. Skell nakonec obrovským výbuchem horu zničil a Llaa svrhl zpět do podsvětí. Aby se Llao nemohl vrátit na svět, a také na znamení ukončení všech bojů, vyplnil Skell vzniklý kráter blankytně modrým Jezerem míru. Llao v podzemí však nezapomněl a občas třásl zemí nebo se pokoušel prorazit tunel na povrch. Tak praví prastará legenda lidu Klamath, která v této části Kaskádového pohoří žije dodnes.
Hora Mazama v jižní části dnešního státu Oregon opravdu existovala. Byl to mohutný vulkán o výšce kolem 3600 m, který vybuchl asi před 7700 roky v obrovské kataklyzmatické erupci. Předkové dnešních indiánů byli patrně svědky tohoto děsivého divadla. Žhavé pyroklastické mračno zničilo vše živé v okruhu 50 km a celý kraj pokryla čtvrtmetrová vrstva sopečného popela. Vrchol hory byl rozmetán a zbytky vulkánu se zřítily do obrovského kráteru.
Protože Kaskádové pohoří zachycuje velké množství srážek přicházejících od Pacifiku, padají zde rekordy ve sněhovém spadu. A právě voda z tajícího sněhu během následujících staletí zaplnila vzniklý kráter, a vytvořil tak nejhlubší jezero v USA, které později běloši nazvali Crater Lake – Kráterové jezero.
Kráter vyplněný neskutečně modrou vodou poprvé spatřila skupina zlatokopů v roce 1853. O 33 let později jezero prozkoumala geologická expedice, která sem dopravila člun, z něhož bylo možno provést měření olovnicí. Kupodivu již tehdy byl nalezen nejhlubší bod jezera, jehož hloubka byla v roce 2000 s pomocí moderních přístrojů upřesněna na 594 m. Členem expedice byl i osmadvacetiletý mladík William Gladstone Steel, který se kdysi jako student dozvěděl o jezeru z novin, v nichž měl zabalenou svačinu.
Pracoval na poště jako doručovatel a od chvíle, kdy poprvé pohlédl do blankytně modrých vod jezera, věnoval svoji veškerou energii kampani za vyhlášení jeho okolí národním parkem. Celých 17 let přesvědčování, vydávání článků, rozdávání publikací kongresmanům a dokonce osobní intervence u samotného prezidenta nakonec přinesly své ovoce. V roce 1902 byl Crater Lake vyhlášen pá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Severozápad USA