Jako červená nit se Okcitánií táhne historie katarů, středověkého náboženského hnutí.
S rostoucí mocenskou politikou a nenasytností katolické církve se ve 12. stol. rozvíjela také různá hnutí označovaná církví za kacířská. V Languedocu to bylo katarství. Pro jeho stoupence byl svět rozdělen na duchovní (dobré) království a materiální (zlý) svět, který stvořil Satan. Svět, který se skládá z utrpení a bídy, nemůže být podle katarů Božím dílem, tedy ztělesněním dobra. Lidské tělo a každá živá bytost má duši padlého anděla, která musí dosáhnout očištění katarským křtem nazývaným consolamentum. Ten posvěcoval vstup věřícího do křesťanského života a osvobozoval ho od hříchů ke spáse jeho duše. Protože veškerá hmota byla stvořena Satanem, ani Kristus tak nemohl přijmout biologické tělo. Spása nepřicházela skrze oběť na kříži. Kristus byl považován za čistě duchovní, božskou bytost – „anděla“ seslaného na Zemi, aby vykoupil duše lidí poznáním pravdy o jejich nebeském původu a přivedl je do království dobrého.
Označení „kataři“ vzniklo z řeckého katharoi – čistí. Kataři se hlásili ke kořenům původní církve raně křesťanské doby, k materiální skromnosti a mravnosti. Hnutí, které se opíralo o podporu místní šlechty, mělo vlastní církevní strukturu, kněze a biskupy. Řadoví věřící žili běžným životem, pracovali a podporovali parfaits („dokonalé“), úzkou skupinu „očištěných“, kteří přijali consolamentum a byli označováni také jako bons hommes („dobří muži“) a bonnes femmes („dobré ženy“). Ženy a muži si byli v církvi jako „dobří křesťané“ rovni a obě pohlaví mohla dosáhnout nejvyššího stupně dokonalosti. Zatímco řadoví věřící tuto očistu přijímali až těsně před smrtí, katarští duchovní přijetím consolamenta svůj život zcela zasvětili askezi, celibátu, dodržování přísné vegetariánské diety a vzdání se majetku. Jejich každodenní život a rituály směřovaly k duševní a materiální očistě od všeho světského. Vykonávali duchovní obřady a kázali evangelium podle sv. Jana v jazyce srozumitelném lidu. Kataři odmítali církevní hierarchii a autoritu papeže, uctívání obrazů, svatých a relikvií a stejně tak eucharistii a další svátosti římskokatolické církve.
Katarství, možná částečně inspirované bogomilstvím pocházejícím z Balkánu, se na jihu Francie začalo šířit ve 12. stol. především z Albi, proto se také kataři někdy označují jako „albigenští“. Svou kritikou katolické církve, které předhazovali, že upřednostňuje majetek a moc před charitou a láskou k bližnímu, si putující kazatelé rychle získali mnoho stoupenců. Nové hnutí nabývalo na síle nejen mezi prostými lidmi. K jeho sympatizantům a aktivním podporovatelům patřila i velká část okcitánské šlechty. Na počátku 13. stol., kdy katarství dosáhlo svého vrcholu, mělo v Languedocu až 17 000 aktivních přívrženců.
Šíření katarství ohrožovalo morální autoritu římské církve, která náboženské aktivity „dobrých křesťanů “ odsoudila jako tzv. albigenskou herezi. Okcitánii vládli od konce 11. stol. Raimundovci, šlechtici-rytíři z Toulouse a St. Gilles, spolu s rody Trencavelů z Carcassonne a Ramnulfovci z Poitiers (z tohoto rodu pocházela i známá akvitánská vévodkyně Eleonora, jako manželka Ludvíka VII. francouzská královna a posléze jako manželka Jindřicha Plantageneta královna anglická). Církevní představitelé na místní pány tlačili, aby katarské věřící zatýkali a zabavovali jim majetek. Ti však odmítali své poddané pronásledovat a bránili suverenitu a nezávislost svých území. Hrabata z Toulouse vnímala rostoucí zásahy Říma do vnitřních záležitostí regionu navíc jako ohrožení: Okcitánie byla kulturně a politicky velmi odlišná od severu země a stála v opozici vůči papežovu spojenci, francouzskému králi Filipovi II.
Na začátku 13. stol. byly do oblasti kolem Toulouse a Carcassone vyslány episkopální mise, aby bojovaly proti herezi, nicméně jejich kazatelé neuspěli. Papež Inocenc III. hraběte Raimunda VI. dvakrát exkomunikoval a nakonec vyhlásil interdikt (zákaz konání mší) nad celým hrabstvím. Po selhání misijních snah papež využil vraždy papežského legáta Pierra de Castelnau, obvinil z ní okcitánskou šlechtu a Raimunda VI. a přešel k již dávno zamýšlenému křížovému tažení. Jako motivaci nabídl papež účastníkům nevídané výsady: plnomocné odpustky jako při výpravách do Svaté země a konfiskaci dobytého území. Pod rouškou boje proti heretismu se tak křížová výprava rychle proměnila v dobyvatelskou. Raimund VI. se po prohraném diplomatickém konfliktu s papežem ocitl v zoufalé situaci: aby se zbavil papežské klatby a neztratil tvář u evropských panovníků, musel podstoupit řadu ponižujících obřadů. Nakonec byl přinucen podílet se jako velitel části křižáckých vojsk na tažení proti vlastním poddaným. Vzhledem k účasti Raimunda VI. většina jeho vazalů a měst nekladla křižákům odpor a otevírala jim brány. Výjimkou byli Trencavelové, kteří spravovali oblast kolem měst Carcassonne, Béziers a Albi. V roce 1209 stál v čele rodu mladý vikomt Raimund Roger, který byl vychován mezi katary. Ten se s další…
Úplné znění článku naleznete zde