Popsat krásu té části Staré Kastilie, která tvoří dnešní autonomní oblast Madrid, není jednoduché. Ale místem, které hovoří za všechna, je prameniště řeky Manzanares v jižním cípu pohoří Sierry de Guadarrama.

Pouhých 42 km od Madridu, mezi žulovými balvany a bloky těch nejbizarnějších tvarů, klokotá a skáče přes kameny potůček Manzanares, který pak Madriďané honosně nazývají řekou, když jeho vody dotečou až do hlavního města. Čestnou stráž mu tvoří žulová skaliska, která voda, mráz a led rozkouskovaly na cucky v bláznivém tanečku přírodních živlů a vítr pak dokončil jejich práci vyhlazením hran do tvarů připomínajících helmice, psí hlavy, sfingy nebo dámské zadečky. La Pedriza, tak se tento kraj severně od Madridu oficiálně jmenuje. Žula na žule, tvrdé jako kastilským větrem a sluncem ošlehaný zarputilý španělský středověký rytíř ve zbroji. Prohánět na koni by se tu nemohl, ale dobře schovat ano. Ne nadarmo byla Pedriza v 19. stol. útočištěm banditů a potulných lapků. I když nejvyšší horou je s 2383 m Cabeza de Hierro, Železná hlava, daleko slavnější je Cancho de los Muertos, Skalisko mrtvých. Legenda vypráví, že tak dlouho se tu prali loupežníci o krásnou dámu, kterou unesli z Madridu, až se málem pobili sami mezi sebou. Jako trest za jejich chlípné choutky se jejich vůdce rozhodl, že je osobně srazí ze skály, ale nakonec v propasti skončil s nimi a s krásnou dámou si neužil nikdo.

La Pedriza je přírodní rezervací již do roku 1930. Její žulové bloky se formovaly uvnitř země před přibližně 300 miliony lety a pak se v předlouhém procesu zvětrávaní a odnosu horniny postupně odkrývaly. Rezervace je prošpikována spoustou cest a cestiček vhodných pro pěší turistiku, některé jsou i značené, jako například G-10, která protíná Pedrizu přesně v polovině. A na své si přijdou i horolezci. Pro ně je Pedriza pravým rájem a zkouškou pevných nervů. Nad hlavami jim totiž nekrouží jen orel královský, ale také supi černí a bělohlaví.

Pokud byste se vydali do tohoto žulového moře byť jen na jeden den, stojí to za to. Uvidíte něco, co ani v evropském měřítku nemá srovnání. Ale pozor. Počet aut a jejich vjezd do rezervace je omezen na 250 denně. Příjezdových cest je několik, ta nejjednodušší vede od obce Manzanares el Real. Míst, kde by se člověk v rezervaci mohl napít a najíst, je však poskrovnu. La Pedriza je opravdová přírodní rezervace bez horských hotelů a restaurací. Stojí tu pouze jedna turistická chata, spíše malé kamenné stavení, refugio Giner, slavnostně otevřené králem Alfonsem XIII. v roce 1916. Ale neváhejte, vezměte si s sebou sendvič bocadillo a vydejte se vzhůru po cestách španělských loupežníků!

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madrid