Luberon
Dostává se mu různých přívlastků – mystický, tajemný, záhadný… A samozřejmě také krásný, ale protože krásné je v Provenci vlastně všechno, v orientaci to příliš nepomůže. Podle mnohých je kvintesencí provensálského venkova, přehlídkou vesnic a městeček trůnících často jako hrdé klobouky na hlavách kopců a kopečků, krajem stálezelených lesů, říší tajuplných hub vyvažovaných (skoro) zlatem. Jedním slovem – Luberon.
Tak schválně: co je to Luberon a kde to vlastně je? Zapřisáhlí milovníci Provence samozřejmě vědí, ale ostatní pravidelně tápou. Z geografického pohledu jde o necelých 60 km dlouhé a zhruba 10 km široké horské pásmo převážně z měkkých vápenců, které se táhne v západo-východním směru mezi městy Cavaillon a Manosque a tvoří ho tři celky – postupně od západu Malý, Velký a Východní Luberon. Jeho nejvyšší vrchol dosahuje 1256 m n. m. a celková rozloha asi 600 km2. V roce 1977 však byl vyhlášen stejnojmenný regionální přírodní park na ploše přibližně třikrát větší. Zahrnuje totiž i pravobřežní část nížiny řeky Durance na jihu a na severu nejen celou nížinu řeky Coulon, ale dokonce i jižní svahy dalšího horského celku, Monts de Vaucluse. Součástí Luberonu v tomto širším smyslu se tak stalo třeba i opatství Sénanque, krásou vyhlášená, byť turistům mimořádně poplatná vesnice Gordes nebo „provensálské Colorado“ u Roussillonu.
Ale skutečný Luberon, to jsou především ony hory. „Pohoří se celý rok zelená cedry, borovicemi a zakrslými duby, poskytujícími úkryt divokým prasatům, králíkům a lovnému ptactvu. Mezi skalami a pod stromy rostou divoké květiny, tymián, levandule a houby, a za jasných dnů je z vrcholků vidět na jedné straně Basses-Alpes, a na druhé Středozemní moře. Po většinu roku se dá chodit osm až devět hodin, aniž byste zahlédli auto nebo potkali človíčka.“ Takhle ho charakterizuje Peter Mayle ve své veleúspěšné knize Rok v Provenci. Tohoto britského spisovatele a jeho manželku okouzlil Luberon a celá Provence natolik, že se tam v druhé polovině 80. let natrvalo přestěhovali do domu v Ménerbes. Obrovský celosvětový úspěch Roku v Provenci, poprvé vydaného v roce 1989, měl několik aspektů. Výrazně zvýšil popularitu Provence především v anglicky mluvících zemích, přivedl do Luberonu, před tím téměř zapomenutého, množství turistů – a samotného autora připravil zcela o soukromí. Po několika letech Peter Mayle rezignoval, svůj dům prodal a na čtyři roky se odstěhoval na Long Island. Tam žil v kýžené anonymitě, jenže mu chyběl – Luberon. A tak se tam vrátil. Poučen minulostí, střeží si své soukromí velmi pečlivě, s občasnými oficiálními návštěvami se schází v jedné kavárně v Lourmarinu a na jeho okraji či někde v okolí má svůj dům. Podařilo se mu tak v relativním klidu přežít úspěch dalších svých knih z provensálského prostředí i obnovenou vlnu zájmu o Luberon, která se zvedla poté, co podle jeho románu Dobrý ročník natočil Ridley Scott stejnojmenný film s Russellem Crowem v hlavní roli.
Každý, kdo nějakou dobu v Luberonu pobyl, hovoří se zaujetím o jeho rázovitých horalech, ale také o lanýžích. V luberonských lesích rostou i jiné houby, ale nevzhledné, v zemi schované lanýže, kterým se tu přezdívá „černé diamanty“, jsou zcela výjimečné. „Dnes už se na ně nechodí s prasetem jako dřív, ale s cvičeným psem,“ říká mi Pierre Martres, šéf Maison de la Truffe et du Vin neboli Domu lanýžů a vína v Ménerbes. „V podstatě to může být jakákoliv rasa, ale musí se od štěněte cvičit, dostávat lanýže v krmení a mít určité individuální schopnosti, každý pes se na to nehodí. Menší část lesů je tady soukromá, ale ve veřejných může lanýže sbírat každý, kdo si koupí od radnice povolení, které platí na rok, stojí tři sta eur, ale bude se zdražovat.“ Cena povolenky vypadá astronomicky jen do chvíle, než si uvědomíme, že prodejní cena zdejších lanýžů začíná minimálně na tisícovce eur za kilogram.
Kromě střídmé expozice muzejního typu nabízí Dům lanýžů a vína také možnost lanýže ochutnat, ať už v jídlech připravovaných ve zdejší restauraci, nebo ve výrobcích prodávaných v obchodě, jejichž sortiment sahá od paštik a hořčic přes olivový olej až po speciální likér. Vína jsou tu zastoupena velmi reprezentativně. Zdejší sklep totiž obsahuje vybraná vína ze všech asi 40 vinařství, která vyrábějí víno na území luberonského parku a patří celkem do tří kontrolovaných oblastí původu (AOC) – Luberon, Ventoux a Pierrevert. Vína se tu dají ochutnat a samozřejmě koupit, a to za ceny stejné jako přímo u vinařů.
Přemítám nad mimořádně plnou chutí růžového Cuvée Louis Turcan 2012, zda budou stačit dvě láhve, a pomalu se uklidňuji. Po Domě lanýžů a vína máme totiž v programu ještě návštěvu nedalekého Muzea vývrtek, jenže magie Luberonu zapracovala i dnes a do Ménerbes jsme přijeli v době, kdy už jsme měli být tam. Pierre ale říká, že už všechno telefonicky vyřídil. Padá mi kámen ze srdce, protože zpoždění jsme navíc nemohli ani předem avizovat. To bylo totiž tak…
Dopoledne jsme začali v Lourmarinu. Jižní vstupní bránu do Luberonu jsme prostě nemohli opomenout. Ambici potkat Petera Mayla jsme opravdu neměli, ale půvabný renesanční zámek a úzké uličky s nesčetnými obchůdky přeplněnými keramikou, nejrůznějšími bytovými a oděvními doplňky, stovkami těch drobností, které sice vůbec nepotřebujete, ale svým půvabem vás nutí si je alespoň prohlédnout a osahat (zejména jste-li žena), zabraly dost času. A to jsme ještě vynechali zastávku u hrobu nositele Nobel…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provence