Kerala je úzký, zelený, šťavnatý pruh země mezi Arabským mořem a divokými, zalesněnými horami Západního Ghátu. Je úrodná a hojně zavlažovaná monzuny. V lesích rostou vzácné dřeviny, na svazích voní čajové plantáže a u moře jsou překrásné pláže. Kerala je hustě zalidněným státem s převážně gramotným obyvatelstvem: hinduisty, muslimy, židy, křesťany a… komunisty! Levice má v keralském parlamentu tradičně silnou pozici.
Z Alleppey do Kollamu jedu výletní lodí se skupinou západních turistů. Plujeme širokým kanálem, který od moře odděluje pruh písečných dun a řady kokosových palem. Pro tuto oblast se vžil název backwaters, tedy stojatá voda. Řeky stékající z hor se tady vlévají do několika jezer, která jsou na třech místech propojena s mořem. V období od května do září z nich vyplavují sůl, ale na konci monzunu naopak proniká slaná voda proti proudu řek hluboko do vnitrozemí. Vzhledem k velmi hustému osídlení se zde stavějí stále nové a nové hráze, a tak se části vodních ploch postupně mění v úrodnou půdu. V mělké laguně míjíme pásy hustě obydlených poloostrůvků a ostrůvků, velkých tak akorát na chatrč s hospodářstvím nebo miniaturním rýžovým políčkem. Potkáváme dlouhé lodě přeplněné košíky s rybami, kokosovými ořechy, pískem, uhlím, cihlami… Před Kollamem kanál přechází v jezero Ashtamudi Lake. Je podvečer, nad tichou vodní hladinou poletují kormoráni, nad jezerem posetým rybářskými loďkami zapadá slunce… Jsme u cíle. Na břehu potkávám Sunila, majitele dvou rybářských lodí a místního podnikatele.
Sunilova rodina žije v části Quilonu, která by se dala nazvat čtvrtí pro horní vrstvy. Bydlí zde pouze křesťané – katolíci. Podle legendy přišel první misionář svatý Tomáš do těchto míst již v roce 54 n. l. A vyprávění pana Raymonda Antonyho, Sunilova otce zní jako pohádka… Byl jednou jeden chudý rybář, který lovil na břehu moře. Po předcích zdědil starou čínskou síť a úlovky tak tak stačily k nasycení rodiny. Jeden rok se však výjimečně zadařilo a mladý Raymond si mohl pořídit malou loďku, která vyjížděla každou noc na moře. Úlovky nebyly již tak nuzné a Raymond se každé ráno modlil ke svému Bohu, aby mu přálo štěstí. Řadu let prodával ryby a šetřil na větší loď, která by mohla vyplout dál na moře, kde se vyskytuje více ryb. Poté rodiče syna dobře oženili a nevěsta mu přinesla pěkné věno, které Raymond použil na koupi nové lodě. Živnost začala prosperovat, Raymond zaměstnával již tři další rybáře, ale nebyl spokojený s obchodníky, kteří od něho ryby vykupovali. A tenkrát se správně rozhodl a začal ryby sám zpracovávat a prodávat rovnou velkoodběratelům. Firma měla úspěch a má ho stále. Rodina je přesvědčena, že za štěstí vděčí svému Bohu a darům, které Raymond věnuje každoročně církvi. V roce 1968 nechal postavit nádherný kostel na pláži a později i faru. Ve své firmě zaměstnává 50 křesťanů a v sezoně ještě dalších sto. Úlovek je třeba zpracovat rychle, a tak v továrničce jede provoz na tři směny. Jen v neděli je volno a všichni musí na čtyřhodinovou mši do kostela. Také každé ráno se koná krátká mše, na které nesmí nikdo chybět. Pravidelně vyplouvají na moře dvě lodě, ale místa lovu se mění podle ročního období. Jednou se loví na jihu kolem misu Kumárí a jindy zas až u Cejlonu nebo na severu u Goy. Neloví se jenom ryby, ale všechny dary moře, které jsou na trhu žádány. Prodává se do velkých indických měst, ale i do Saúdské Arábie. Ptám se na náklady. Nejdůležitější je vždy loď. Nová stojí asi 2 miliony rupií, a když se udržuje, vydrží pět let. Zaměstnanci jsou prý placeni velmi dobře a i jejich pracovní podmínky jsou skvělé. Rybáři, kteří vyplouvají na moře, dostávají 100 rupií za den. Na daně připadne 30 tisíc Rs ročně, ale část zisku je třeba úředníkům zatajit. Skutečný čistý profit může činit v průměru kolem 50 tisíc rupií každý měsíc. Při indických cenách si rodina tedy žije velice dobře.
Pana Raymonda jsem viděla prvně při obědě v jeho domě. „Tatínek anglicky neumí, neumí ani psát a dnes je tak veselý, protože po mši toho už hodně vypil…“ vysvětluje Sunilův mladší bratr, student, bez sebemenšího náznaku studu. Otec je váženým občanem, který budí úctu přes svou každodenní opilost a úplnou negramotnost. Dům je na indické poměry zařízen luxusně. Stůl se židlemi, vitrína s porcelánem… Stěny plné svatých obrázků, kterým vévodí obrovská fotografie papeže, a podobizna Sunilova staršího bratra, který tragicky zahynul. Rodina zde několikrát za den poklekne k modlitbě a vymění čerstvé květiny.
Síla víry mě nepřekvapila. Způsob uctívání Boha se vlastně od hinduistů nijak zvlášť neliší. Tady visí na stěně papež, jinde Šiva nebo Ganéša. Květiny kolem jsou stejné, modlitby mají jiná slova, ale kdo ví… Všichni se modlí za rodinu, která je prioritou i u křesťanů. Nemohla jsem pochopit, že křesťané a podnikatelé volí komunisty. Místní levice prý ale neuvádí komunistickou ideologii důsledně do praxe a v Kerale představují stranu pokroku!
Mezi křesťanskou smetánkou jsem pobyla něco přes týden, navštívila jsem řadu nádherných domů. Ne všichni však měli osud podobný rodině Raymondů. Zdrojem příjmu jejich majitelů ale většinou nebylo úspěšné podnikání, ale příjem nejméně jednoho rodinného příslušníka pracujícího v Arabských emirátech.
Můj pobyt byl sice plný pozoruhodných poznatků, ale chtěla jsem ještě poznat život v laguně. Nakonec se poštěstilo a já se ocitla na ostrůvku, který nebyl větší než jeden hektar. Žila zde jedna rodina ve dvou chatrčích. Dřevěné molo a kadibudka na kůlech nad vodou sloužily všem společně, stejně jako dvě vratké dřevěné kanoe. Bydlela jsem v jedné chatrči s Jasindou a jejími dcerami Julií, Radžaní a Anitou. O pár metrů dál žila babička Trena se svou mladší dcerou Mýdů a vnučkami Malu a Amu. Manžel Jasindy, Johan, pracuje v Dubaji a domů jezdí jenom na Vánoce. John, manžel Mýdů, lovil v době mého pobytu na Sunilově lodi v moři kolem Madrásu. Konečně jsem se tedy ocitla ve výhradně dámské společnosti a deset dní tady strávených patří k mým nejhezčím zážitkům z Indie. Abych pronikla do místního způsobu života, zapojila jsem se do všech prací. Nikdo mi v ničem nebránil, stále bylo co dělat, ale problém byl v tom, že jsem kromě řízení kanoe nic neuměla. Například to nejdůležitější – lovit škeble… Kanoí jsme dopluly na jezero, vystoupily z lodi, voda nám sahala asi do pasu, ale nesměli jsme ji zčeřit, aby bylo možné dohlédnout na dno a najít v písku tři dírky, které prozradily malého živočicha. Zdálo se mi nesmyslné rousat ve vodě dlouhé šaty, které mi půjčila Jasinda, ale když jsem je vykasala, rybářky z okolních lodiček se smály a Julie bědovala, že tohle se nesluší. Na jezero jsme jezdily každý den kolem třetí a v mokrých šatech lovily téměř až do západu slunce. Večer jsme rozsvítily lampy, nožem vybíraly škeble z ulity a čistily je dlouho do noci. Vstávaly jsme ještě před východem slunce. Včerejší úlovek bylo třeba prodat, a tak jsme naložily koše do kanoí a pluly do rybářské osady na pevnině. Za utržené peníze jsme nakoupily zeleninu a ovoce, mouku, rýži, olej, koření… Cestou zpět jsme se zastavily v kostele na krátkou mši. Domů jsme se vrátily před polednem, zadělaly těsto na placky, uvařily zeleninu, rozdrtily koření na pastu… Každý den jsem se těšila na půlhodinku, kterou jsme strávily na návštěvě na sousedním ostrůvku v rodině tlusté Laily. Tato žena s početnou rodinou a věčně opilým líným manželem připravovala nejlepší kokosové sladkosti z okolí. Kromě kuchařského umění jsem obdivovala její nezdolný optimismus a temperament.
Život v laguně musí být rájem pro zoologa. Teplá brakická voda je příznivým prostředím pro obrovské množstvím různých rybiček, korýšů a měkkýšů. Pozorovat pod hladinou pestrý život těchto vodních živočichů je úžasný zážitek. Kokosové palmy jsou plné pestrobarevných křičících papoušků, nad vodní hladinou létají hejna kormoránů a modrých ledňáčků.
Pár dnů uběhlo… Umím řadu slov v malajálamštině, najdu na dně správnou škebli, kterou jsem schopna uvařit a sníst. Přestal mi vadit zápach ze sušícího se rybího odpadu, dokážu se vratkou loďkou dostat kamkoliv. Fotek jsem sice udělala jen pár, jaksi nebyl čas. Obraz „mého“ ostrůvku s palmami ale z mého srdce nikdy nezmizí.
O deset měsíců později jsem byla čestným hostem na Sunilově velkolepé svatbě a navštívila jsem Jasindu i Lailu. Nejvíc jsem se ale těšila na setkání s Julií. Tato vysokoškolsky vzdělaná, krásná a bystrá dívka byla mezitím „skvěle“ provdána. Díky „tučnému“ věnu, na které její otec řadu let pracoval daleko od rodiny, se Julie z ostrůvku dostala do vily poblíž Sunilova domu. Hned jak jsem ji spatřila v jejím novém domově, bylo mi jasné, že je nešťastná. Podobala se své smutné matce, která měla tu smůlu, že porodila tři dcery, což ji pro nesmyslný požadavek věna odloučilo od milujícího manžela prakticky na celý život. Juliin manžel pracuje také v Dubaji a ona tráví čas s despotickou tchýní, která ji nemá ráda. Loučily jsme se se slzami v očích. Tchýně nás nenechala ani chvilku o samotě a zlatý prstýnek, který jsem Julii přivezla, skončil v záhybech sárí této nevlídné stařeny.