Jedním z nejzajímavějších a nejkrásnějších měst světa je nepochybně Kjóto. Je to také opravdová pokladnice historických památek: celkem sedmnáct objektů na jeho území bylo zařazeno na seznam Světového dědictví UNESCO.
Sídelním městem japonských císařů ustanovil Kjóto v roce 794 císař Kammu. Vyhlásil tehdy počátek éry míru a klidu Heian a nové město nazval Heiankjó (Hlavní město míru a klidu). Později se mu říkalo jednoduše Kjóto – Hlavní město. Sídlem císařů zůstalo více než 1000 let, až do roku 1867. Jeho nejslavnější dobou však byla právě éra Heian, která trvala do roku 1192. Tehdy ještě byli císařové opravdovými vládci Japonska a císařský dvůr v Kjótu byl středem života země. Pak přešla správa do rukou vojenských vládců a samurajů, moc císařů byla až na malé výjimky jen symbolická a Kjóto upadalo. V letech 1338–1467 sice odtud vládli šógunové z rodu Ašikaga, ale pak za éry Válčících provincií bylo celé město zpustošeno. Na konci 16. stol. se o jeho obnovu zasloužil sjednotitel země Hidejoši Tojotomi, ale následně za Tokugawů se změnilo v málo významné provinční město.
Heiankjó bylo postaveno podle vzoru Čchang-anu, čínského hlavního města za dynastií Suej a Tchang. Mělo obdélníkový půdorys menší než jeho vzor, jinak ale bylo vše stejné: šachovnicovitě se křížící ulice a na severu Císařský palác označovaný původně stejně jako v Číně Zakázané město.
Dobrou představu o životě ve městě kolem roku 1000 poskytuje rozsáhlý Příběh prince Gendžiho, který sepsala jedna z dvorních dam u císařského dvora. Tato kniha bývá označována za první román na světě a je dostupná i v českém překladu. Bohužel, právě z heianského období se v Kjótu zachovalo jen málo památek. Také půdorys města se samozřejmě dost změnil, ale šachovnicové křížení ulic zůstalo v podstatě zachováno. Hlavní ulice vedoucí od západu k východu byly od severu číslovány od První třídy (Ičidžódóri) až po Devátou třídu a některé z nich se pod stejnými názvy zachovaly dodnes.
Každý, kdo přijede do Kjóta šinkansenem z Tokia, bývá překvapen už monumentální nádražní budovou z roku 1997. Prosklená moderní architektura vyvolává u některých lidí obdiv, mnozí ji ale s ohledem na historický charakter Kjóta hodnotí kriticky. Každopádně je vhodné vyjet výtahem do 15. patra a tam využít vyhlídkové plošiny k prvnímu seznámení s městem. Velmi blízko je Kjóto tawá (Kjótská věž), jejíž stavba v roce 1964 byla signálem k zahájení přestavby centrální části města, při níž byly asanovány staré měšťanské domy mačija a na jejich místě vyrostly bloky moderních novostaveb. Zachovány zůstaly jen kláštery, svatyně a další historicky cenné stavby.
Nádraží leží v jižní části Kjóta a nedaleko od něj vede rušná Šičidžódóri – Sedmá třída. V nejbližším okolí nádraží působí Kjóto stejně jako jiná japonská velkoměsta, ale přímo po Sedmé třídě to odtud po mostě přes řeku Kamo není daleko do čtvrti Higašijama (Východní hora), kam směřuje velká část zahraničních i domácích turistů. Je to trochu paradox, protože za éry Heian tvořila Kamo hranici města a Higašijama s jejími už tehdy četnými kláštery byla pro dvořany venkovem. Na rozdíl od vnitřního města zde však nebyly tak časté požáry a díky tomu se tu zachovalo mnoho významných památek.
K nejoblíbenějším turistickým cílům nejen zde, ale v celém Kjótu patří Kijomizudera – Klášter čisté vody, jedna z památek UNESCO. Byl založen v roce 780 u pramene posvátné léčivé vody a uctívá se zde bódhisattva milosrdenství Avalókitéšvara, který je v Japonsku znám v ženské podobě jako bohyně milosrdenství Kannon. Většina dnešních klášterních staveb pochází až z přestavby v roce 1633, ale přesto se jeho charakteristická několikapatrová dřevěná konstrukce s velkou zastřešenou terasou stala jedním z nejznámějších symbolů Kjóta. Původně byla terasa určena k posvátnému tanci, dnes slouží jako vyhlídková plošina. Zejména japonští návštěvníci nezapomenou spojit návštěvu tohoto místa s několika doušky léčivé vody, kterou je třeba do nádobek zachytit z malého vodopádu Otowa no taki. Jak je v Japonsku časté, buddhistická a šintoistická poutní místa bývají propojena. I zde je v sou….
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko