Nejpozoruhodnější technické pamětihodnosti Písecka jsou zajímavé tím, že až na jednu výjimku jde o mosty. Pro toho, kdo se s nimi chce seznámit, to má velkou výhodu, neboť mu na prohlídku stačí s rezervou jediný den. Podmínkou je však použití nějakého motorového přibližovadla. Na kole by to za den asi zvládnout nešlo.
Můj výlet za technickými památkami Písecka začíná u Žďákovského mostu, k němuž přijíždím od Milevska. Zastavuji před ním na malém parkovišti, ale brzy zjistím, že z této strany není na most odnikud pořádně vidět, takže pokračuji na větší parkoviště za mostem. Odtud se dá sestoupit po úzkém chodníku dolů k řece a obdivovat nesmírně elegantní mostní linie ze žabí, vlastně tady u Vltavy spíše z rybí perspektivy. Dokonce je možné se dostat až k úpatí mostního pilíře a zblízka si prohlédnout konstrukci oblouků. Mostovku, která co chvíli zaduní při průjezdu kamionu, má tady člověk přímo nad hlavou v padesátimetrové výšce.
O překlenutí vltavského údolí u obce Žďákov (později zatopené) se začalo uvažovat již v roce 1941, k realizaci však nedošlo a po skončení války bylo nutno projekt zcela změnit kvůli budování Orlické přehrady. Z několika možností byl nakonec vybrán návrh mostu s tzv. dvoukloubovým ocelovým obloukem, jenž s pomocí dvou železobetonových pylonů na krajích údolí podpírá mostovku prostřednictvím tlustostěnných ocelových trubek (tzv. stojek) různých délek. Oblouk o rozpětí 330 m, který se skládá ze dvou obloukovitých nosníků spojených příhradovou výztuží, je kvůli vyrovnávání tlaků připojen k oběma pylonům robustními ocelolitinovými klouby.
Stavět se začalo v roce 1956 a složitá montáž (v řečišti musely být například dočasně vztyčeny podpůrné věže) pak již pokračovala v průběhu napouštění přehrady. Po několika nucených pauzách, zapříčiněných většinou zpožděnými dodávkami komponentů, byl v roce 1967 Žďákovský most zprovozněn. Od té doby prodělal pouze jednu menší opravu a nás by mělo těšit, že i nyní, kdy mu pomalu táhne na padesát, se o jeho konstrukci ve světě mluví s obdivem a že je stále řazen k nejkrásnějším obloukovým mostům světa. Naopak určitě nikoho nepotěší, že si už dlouhá léta nelze unikátní stavbu v celé její kráse prohlédnout z nějaké pořádné vyhlídky.
Pokud jde o vyhlídku, je na tom mnohem lépe Podolský most, který jižně od Žďákovského převádí přes Orlickou vodní nádrž silnici spojující Písek s Táborem. Na písecké straně navazuje vyhlídková terasa na velké parkoviště, a i když by už okolo rostoucí stromy a keře potřebovaly pomalu zakrátit, most lze odtud stále ještě přehlédnout v celé jeho půlkilometrové délce. A je na co se dívat – jestliže v případě Žďákovského mostu můžeme hovořit o poezii oceli, tak tady nabízejí mimořádný estetický zážitek betonové linie. Tato výrazně asymetrická stavba (k centrálnímu parabolickému oblouku s rozpětím 150 m přiléhá z táborské strany šest menších obloukových polí, zatímco z písecké jen dvě) se stala ve světě známou ještě dříve, než byla postavena. Projekt mostu totiž získal přední ocenění na předválečných architektonických výstavách v Paříži a v Lutychu a Francouzi mu dokonce začali přezdívat Krásný most Evropy (Le beau pont de l´Europe). Když byl pak v letech 1939–1943 postaven, vysloužil si u nás kvůli vzletnému hlavnímu oblouku přezdívku Brána do nebe.
Podolský most nahradil starý řetězový most, vztyčený u obce Podolsko v letech 1847–1848; tehdy to byl jediný vltavský most mezi Prahou a Týnem nad Vltavou. Železobetonový kolos potom shlížel z výšky na svého předchůdce téměř dvě desetiletí, než padlo v souvislosti s výstavbou Orlické přehrady rozhodnutí starý most rozebrat a přemístit jinam – jinak by se vzácná památka ocitla pod vodou. Šlo o dost unikátní akci, neboť každá součást musela být zdokumentována a očíslována, a jednoduchý nebyl ani výběr vhodné lokality. Nakonec se podařilo najít vyhovující místo na Lužnici u obce Stádle…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Písecko