Korejský poloostrov vyniká značně hornatou krajinou. I když nejvyšší a nejznámější hory najdeme v severní části, ani Jižní Korea se v tomto směru nenechá zahanbit.
Nejvyšší korejskou horou je Pektu (2744 m) na hranici KLDR a Číny. Malebnými sceneriemi jsou proslulé rozlehlé Diamantové hory na jihu Severní Koreje, nepříliš daleko od linie příměří. V roce 1998 se jihokorejská automobilka Hyundai dohodla se Severokorejci, že na jižním okraji Diamantových hor postaví moderní horské středisko (jinak izolované od obyvatel KLDR), kam bude vozit turisty. Na Jihokorejce platí Diamantové hory jako magické zaklínadlo, a tak se i přes extrémně vysokou cenu zájemci jen hrnuli a do roku 2008 jich přijelo více než milion. Pak tam ale severokorejský voják zastřelil 54letou turistku, která se přiblížila k zakázané zóně, a tím tyto výlety skončily.
Jižně od linie příměří pokračuje hlavní horské pásmo Tchebeksanmek, táhnoucí se podél východního pobřeží Korejského poloostrova od severu k jihu, pohořím Soraksan („Hory zasněžených vrcholků“; san = hory). Rozkládá na ploše téměř 400 km2 a krásnou i divokou přírodou není za Diamantovými horami příliš pozadu – na více než třetině tohoto území je vyhlášen stejnojmenný národní park. Na rozdíl od Diamantových hor jsou hory Sorak mnohem lépe připraveny na turisty. Hlavním střediskem je městečko Sorakdong, kam vede dobrá silnice a kde je celá řada ubytovacích zařízení: od luxusních hotelů až po levné noclehárny. Hlavní sezona má dva vrcholy – první v červenci a srpnu, druhý v říjnu. Říjen a první polovina listopadu jsou obecně nejvhodnějším obdobím pro návštěvu kterýchkoliv korejských hor. V této době téměř neprší, teploty se pohybují kolem příjemných dvaceti stupňů a příroda barví horské lesy do nádherných žlutých až červených tónů.
Nejvyšší vrchol pohoří Sorak vystupuje do výšky 1708 m n. m. Ačkoli to není o mnoho víc, než kolik měří naše Sněžka, vůbec to neznamená, že by i zde byly cesty ve stylu „promenády“ na Špindlerovu boudu. Soraksan, ale i mnohá další jihokorejská pohoří sestávají z izolovaných strmých hor. Na vrcholy některých z nich se dá s jistým úsilím vystoupit po značených cestách, které jsou dokonale upraveny. Mnohde jsou stovky metrů výstupových schodišť se zábradlími a časté jsou i visuté můstky. Po zdolání vrcholu většinou nenásleduje žádná pohodlná hřebenová cesta, ale jen zpáteční sestup. V Sorakdongu lze využít moderní kabinovou lanovku, která vás za 30 minut vyveze na jeden z vrcholků, odkud se otevírají krásné výhledy na okolní hory.
Kromě Soraksanu je v Jižní Koreji dalších 14 národních horských parků – 13 na pevnině a jeden kolem sopky Halla na ostrově Čedžu. Největší (545 km2) a mimořádně zajímavý je park Čirisan (Jirisan), jehož nejvyšší vrchol Čchonwangbong dosahuje nadmořské výšky 1915 m a je druhou nejvyšší horou Jižní Koreje. Tyto hory sehrály důležitou roli za korejské války. Poté, co odtud byly hlavní severokorejské jednotky v roce 1951 vytlačeny zpět na sever, skrylo se v nich na těžko dostupných místech několik tisíc Severokorejců a zahájilo partyzánskou válku. Definitivně byli poraženi až v roce 1955.
Většina túr do jihokorejských hor začíná v místech, kde končí silnice a kde velmi často stojí nějaký zajímavý buddhistický klášter. Lze si tam zakoupit občerstvení na další cestu, ale také je třeba zaplatit vstupné do národního parku. Udržování značených turistických chodníků je ve všech parcích velmi nákladné. Určitou výjimkou je národní park Pukhansan (Bukhansan), který se rozkládá v těsné blízkosti Soulu, takže k výchozím místům některých turistických tras lze dojet metrem. Hory jsou zde nižší (nejvyšší vrchol jen 836 m n. m.), ale přesto i tady lze najít obtížné horolezecké terény. A mladí obyvatelé metropole toho také bohatě využívají.
Jihokorejci mají rádi i sjezdové lyžování a v mnoha národních parcích i mimo ně fungují prvotřídně vybavená zimní střediska. To nejlepší je zřejmě v Jongpchjongu (Yongpyeong) v okrese Pchjongčchang asi 180 km od Soulu, kde se budou konat Zimní olympijské hry 2018.