Osidlování Šumavy se podobalo střídání mořského přílivu a odlivu. Sídla pronikala až k zemské hranici a následně zase zanikala. A není to příběh jen posledních sta let. Při vrcholící kolonizaci ve 13. století vystoupila stavení až do poloh kolem 800 metrů nad mořem a pak došlo k jejich ústupu a souvislé osídlení se zachovalo jen v místech s rozvinutým hornictvím. V podhůří se zakládají architektonicky koncipovaná sídla hlavně v 15. století, ale horská Šumava místy zpustla. Ve 2. polovině 16. století už nepochybně existovaly svérázné královácké rychty rozptýlené kolem pohraničního Královského hvozdu. Počátek 17. století přinesl další odliv obyvatel a vylidnění některých osad, avšak v jeho závěru už startuje rozmach sklářské kolonizace, která útočí na samotné pralesní jádro Šumavy. Rozprodávání královských majetků vrcholící v první polovině 18. století je spojeno s následným zakládáním nových sídel, ale i s bezohledným kácením lesů. Velké plochy odlesněné zemědělské půdy a výnosný obchod se dřevem přinesly v 19. století největší zalidnění Šumavy v celé její historii. A pak přišlo století dvacáté, kdy mnohé z toho, co vzniklo, bylo zase zničeno. A nebyly to jen války a změny režimů. Už Karel Klostermann ve svém románu Kam spějí děti z roku 1890 píše: „Chalupy se hroutí a stopy po nich nezůstane, jak po té zde vedle nás, kde před dvaceti roky žilo deset lidí…“ V této době, na konci 19. století, už byla většina lesů vykácena a v důsledku toho byly uzavřeny i místní sklárny. Mnoho lidí opustilo své domovy a odstěhovalo se jinam.

Šumavské chalupy
K šumavské krajině patří typické vesnické chalupy. Jejich osobitost je dosud nápadná a každý návštěvník si jich všimne. Svéráznost šumavských chalup vyplynula z historického vývoje tohoto území. Od poloviny 18. století a po celé 19. století byl stavební styl venkovských domů do jisté míry uniformní, protože je stavěly převážně rodiny místních rutinních řemeslníků, kteří měli na zřeteli především maximální účelnost staveb. Druhou příčinou je skutečnost, že Šumava ležela na rozhraní dvou odlišných stavebních vlivů, které představoval roubený alpský dům na severu a středočeské roubené stavení na jihu. Na kontaktu těchto stavebních stylů vznikl „hybridní“ dům šumavský, který využíval přednosti obou typů. Třetí příčinou uniformity byla nepochybně chudoba, která omezovala případný rozmach stavebníků a tlumila touhu po okázalosti a odlišnostech. Výsledkem všech těchto vlivů byl typický šumavský dům, kde odlišnost bohatších stavení prozrazovaly jeho větší rozměry a důkladnější zdobení s použitím více detailů.

Alpský roubený dům byl rozšířený po celém Bavorském lese. Ve své téměř čisté podobě pronikl zejména na Železnorudsko a ojediněle až do oblasti centrální Šumavy, do Strážného, Stožce a také do údolí Vltavy, a to od Horní Plané k Vyššímu Brodu. Nikde však netvořil většinu místních stavení. Vidíme to jak na dobových pohlednicích, tak na Liebscherových rytinách. Ze zmínek Stifterových a Klostermannových pak můžeme usuzovat, že patřil ke stavebnímu stylu 17. a 18. století.

Alpský dům byl přízemní, převážně obdélníkového půdorysu, s plochou šindelovou střechou o sklonu kolem 15 až 25 stupňů, zatíženou velkými balvany. Nízký půdní prostor byl nadezděný. V jedné části domu byly obytné místnosti, často dvě vedle sebe, ze kterých se přes síň u vchodu (nazývanou „dům“) přecházelo do maštalí v druhé, zadní části stavení. Štít často přesahoval stěnu o více než jeden metr a stejný přesah mívalo i zápraží.

Středočeský roubený dům se stavěl po celé Šumavě a jeho krajové odchylky jsou nejčastější zejména na Zdíkovsku a Vacovsku. I on měl obdélníkový půdorys, avšak sedlová střecha bývala často opatřena menší polovalbou a její sklon se pohyboval kolem 45 stupňů. Došky nezatěžovaly kameny a půda nikdy nebyla nadezděna. Obytné místnosti však bývaly menší a řazeny za sebou. Charakteristická komora měla své místo až za vstupní chodbu, u maštalí. Do této hospodářské části se zpravidla nechodilo domem, ale přes zápraží.

Mísením těchto dvou stavebních stylů vznikl dům šumavský. Z alpské chalupy si přinesl řazení místností vedle sebe a vnitřní průchodnost celým domem. Podkroví štítu zůstalo předsunuté a u některých dosud stojících domů dosahuje až dvou metrů. Dalším dědictvím je mírný sklon střechy mezi 37 až 45 stupni. Ze středočeského domu si přinesl střešní polovalbu, která bývá větší a strmější. Chybí nadezděné podkroví, protože při větším sklonu střech tu byl dostatečný prostor. Typickým znakem šumavského domu je to, že je v podstatě celý zděný. Roubená zůstává jen hlavní světnice umístěná na čelním nároží. K jejímu vnitřnímu vybavení patří pec navazující na černou kuchyni. Ta stávala v chodbě, přímo naproti vstupním dveřím. Nezbytná komora se přestěhovala do sousedství světnice a bývala celá zděná, stejně jako maštale a stodola. Zápraží zůstalo přestřešené, aby se dalo za deště a sněhu chodit suchou nohou mezi stodolou, maštalí a obytným stavením. Všechny dřevěné části staveb bývaly natírány volskou krví, proto se jejich barva měnila podle stáří od zašedle hnědé téměř až po černou.

Jednotlivé domy se lišily jen v detailech. V některých případech byl půdorys zalomen do „L“, přičemž takto kolmo bývala přistavena stodola. samoty mívaly nad čelní polovalbou barokní věžičku, častou u králováckých rycht. Některé domy měly ve štítě širokou pavlač, jiné jen okna a některé dokonce vrata na seno. Dřevěné části domů – pavlače, rámy oken, lišty a hlavy trámů bývaly zdobeny. Tyto domy se nejvíce stavěly v 18. a 19. století, v době největšího kolonizačního rozmachu, a dnes jsou na Šumavě nejtypičtější a také nejhojnější.

Pro všechny venkovské domy Šumavy je příznačné jejich umístění v terénu. Dům je zasunutý přímo do svahu, působí přirozeně a jaksi splývá s okolní přírodou. Tato venkovská stavení také neměla kolem sebe žádné velké terénní úpravy. Pouze chodník na zápraží dláždily velké ploché kameny a některé domy měly na přikloněném svahu vyskládaný kamenný vjezd, který vedl přímo do podkroví. Domy zpravidla neobklopovaly zahrady ani sady. Jen plaňkový plůtek chránil malou zahrádku na květiny a zeleninu, která ležela při čelní stěně.

V šumavské historické architektuře má zcela ojedinělé místo volarský dům. Do Volar přišli v průběhu 16. století z Tyrolska a Štýrska osadníci, kteří sem přenesli svůj stavební styl. Tito alpští přistěhovalci si dlouho a vědomě udržovali svou identitu a po celý středověk se výrazně odlišovali od ostatních obyvatel. Proto je i jejich volarský dům jistou jedinečností a extrémem v lidovém stavitelství Šumavy. Má mnoho znaků alpského domu, ale jeho půdorys bývá spíše lichoběžníkový nebo téměř čtvercový. Jsou to v podstatě dva oddělené objekty, jeden je obytný, druhý hospodářský, a mezi nimi vede vysoká klenutá chodba, kterou projede i vůz. Oba objekty i s chodbou překrývá roubené nadezděné podkroví zakryté plochou střechou. Ve štítě bývala dlouhá dřevěná, nápadně zdobená pavlač. Ještě na sklonku 19. století byly Volary svébytnou enklávou Šumavy a některé z těchto domů tam stojí dodnes. V jednom z nich je i muzeum.

Stará roubená stavení několika historických typů jsou rozseta po celé Šumavě. Jejich stáří můžeme odhadovat na 200 až 300 let. Ale už v 19. století se ve venkovské architektuře začínají objevovat i jiné domy. Vedle malých domků bezzemků a drobných řemeslníků se objevují zcela nové typy zděných staveb. Na bohatší východ Šumavy pronikl z Rakouska dům zvaný vierkant – velké, patrové zděné stavení s valbovou nebo polovalbovou střechou, které bývá často uzavřené do dvorce. Takové domy je možno najít východně od Pěkné a jsou převažujícím typem stavení v osadě Pernek.

Výjimečnými domy se zvláštní funkcí byly jednak schwarzenberské hájovny, jednak dělnické domy u sklárny v Lenoře. Jejich společným znakem jsou přízemní stavení překrytá vysokými valbovými střechami. Odlišují se tím, že hájovny bývají stavěny do uzavřeného dvorce, zatímco lenorské chalupy jsou spíše typem dvojdomků.

Od poloviny 19. století je ale nejhojněji užívanou stavbou zděný dům obdélníkového půdorysu s polovalbovou střechou. Svým charakterem navazuje na tradiční šumavský dům, dispozice místností je však odlišná. Takové domy najdeme například v Horní Vltavici, Zelené Lhotě nebo v Horní Plané.

Šumavské domy prošly ve druhé polovině 20. století těžkým údobím, ale mnohé z nich přetrvaly. Nejednu polorozpadlou roubenku opravili nadšení chalupáři, na záchranu některých přispěl i stát. A mnoho dalších milovníků Šumavy zde staví domy sice nové, ale jako repliky původních šumavských stavení. A tak se snad jedinečnost šumavské krajiny zachová i v novém tisíciletí.