V Česku sice nemáme moře, ale zato máme asi 23 000 rybníků, z nichž nejméně třetina leží v jižních Čechách. Rybníky jsou poznávacím znamením tohoto kraje, ale nejsou to jen ony. Jsou to i nížinná rašeliniště místně zvaná blata, vlhké louky a také lesy, z poloviny borové. Drobné vesnice ostrůvkovitě rozptýlené po celém kraji si většinou našly suché místo na nějakém svahu, stejně jako pšeničná pole s kapličkami na mezích.
Tento obraz můžeme nejčastěji spatřit ve dvou jihočeských pánevních sníženinách – Třeboňské a Českobudějovické. Než je rozdělil hřbet Lišovského prahu, bývala tu pánev jediná, hluboká a zaplavená vodou, takže to bylo jezero. Vzniklo zhruba před 88 miliony let a teprve nedávno, asi před čtyřmi miliony let, byly obě pánve zaplněny sedimenty až po okraj a mělká jezera zvolna vysychala.
O jižních Čechách se říká, že jsou zasněné. A bude to patrně pravda. Je to kraj bez okázalých gest, jakoby zahleděný sám do sebe, do svých vzpomínek. Snad sní o své předlouhé jezerní minulosti. Nemůže na ni zapomenout i proto, že voda je tu všudypřítomná, jen není tak vidět. Tichá, černá a někdy i zrádná spodní voda nehnutě leží i pod mokřady a rašeliništi, kde se půda houpe pod nohama a kde není radno opouštět povalové chodníčky a vyznačené cesty. Desítky jihočeských blat jsou fenoménem kraje. Ať už to jsou velká blata u Veselí, Losí blato u Mirochova nebo jedno z nejkrásnějších – Červené blato, přes které vede naučná stezka. Mech rašeliník tady svými svěže zelenými polštáři vytváří klamavé zdání pevné půdy, a když v květnu u kořenů borovic blatek rozkvetou bílé palice rojovníku, na blatech to voní jako v apatice…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2015