Proslulé tokajské víno se podle legendy zrodilo v době, kdy velkou část Maďarska okupovala osmanská říše. Turci plenili vesnice a lidé před nimi prchali do úkrytů v kopcích. Když se později vrátili, na vinicích našli na keřících bobule obalené plísní. Přesto je sklidili, a vyrobili víno jako obvykle. Na jaře pak zjistili, že je mnohem sladší než kdy dřív.

Vinice zakládali na svazích Zemplínských vrchů na severu Maďarska již Římané v 3. a 4. stol., kdy bylo zdejší území součástí Panonie. Zlatavé tokajské aszú, díky němuž je tato oblast známá, se ale začalo vyrábět mnohem později, nejstarší dochovaný popis pochází z roku 1631. V dalších dvou stoletích se tokajské stalo vyhledávaným nápojem na evropských královských dvorech. Cestu ke slávě mu otevřel kníže Ferenc II. Rákóczi, který ho posílal panovníkům darem. Tokajské zachutnalo Petru Velikému i papeži Piovi IV., ale největšího uznání se mu dostalo od francouzského krále a známého labužníka Ludvíka XIV., jenž se o něm vyjádřil jako o „králi vín a vínu králů“.

Tokajská vinařská oblast leží na pravém břehu řeky Bodrog až po soutok s Tisou a patří k nejstarším oficiálně uznaným v Evropě. Poprvé byla klasifikována princem Rákoczim v roce 1700 a dnes v Maďarsku zahrnuje 28 vinařských obcí, rozesetých pod 512 m vysokým vrchem Tokaj. Základ tokajských vín tvoří odrůda Furmint, další jsou na cukr bohatá Lipovina a aromatický Muscat Blanc. Zdejší prostředí jim poskytuje výborné podmínky: vulkanická půda překypuje minerály a svahy se ideálně vystavují slunci. Vinaři vyrábějí i suchá vína, ale nejproslulejší je medové Aszú, jehož tajemství spočívá ve sklizni a zpracování hroznů. Vinaři je sklízejí až v listopadu, kdy od Bodrogu přicházejí podzimní mlhavá rána, která podporují růst ušlechtilé plísně Botrytis cinerea. Napadá bobule a v jejich slupce způsobuje mikroskopické prasklinky, jimiž se odpařuje voda, až se bobule scvrknou a zůstane v nich pouze koncentrovaná šťáva. Vinaři je sbírají ručně přímo z visících hroznů ve vinohradu a sypou do velkých kádí, kde z nich vytéká vzácná esence podobná medu, jež obsahuje značné množství zbytkového cukru (obvykle 500–700, v některých letech až 900 g/l), ale také hodně kyselin. Nápoj pouze z cibéb s označením eszencia je spíš božským nektarem, čemuž odpovídá jeho cena. Zbytek vinaři přidají do loňského vína, znovu vylisují a nechají projít druhotným kvašením. Tokajské zraje nejméně tři roky v dubových sudech uložených ve starých sklepech, jejichž stěny pokrývá černá plíseň. Teprve potom se lahvuje. Během zrání se jeho výrazná sladká chuť ještě prohlubuje.

Kvalitu tokajského aszú i dobu jeho zrání tradičně určuje množství cibéb přidávaných do vína asi v dvacetikilových putnách, maďarsky puttonyos. Nejhodnotnější šestiputnové aszú vzniká zapracováním šesti puten, tj. asi 120 kg cibéb, do jednoho tzv. göncského sudu (136 l) původního vína, vzniklý produkt zraje osm let. Víno musí obsahovat minimálně 150 g zbytkového cukru na litr. Právě kvůli složité a náročné výrobě jsou pěti- a šestiputnové výběry velmi drahé.

Samostatnou kapitolou je Tokaj szamorodni, což je tokajské bez přidání botrytických bobulí. Polský název mu dali obchodníci, kteří vyváželi tokajské z Uher přes území Polska na ruský carský dvůr, do Londýna a do Paříže.

Největší prosperity dosáhl vývoz tokajského v 18. stol., prodávalo se hlavně v Polsku a Rusku. V dobách Kateřiny Veliké měl petrohradský dvůr v Tokaji vlastní vinohrad a dokonce i vojenskou posádku, která ho hlídala. Konvoje vozů naložené sudy se vzácným nápojem doprovázely cestou do Ruska kozácké oddíly. Vlastní přísně střežený vinohrad na stráních hory Tokaj měl také vídeňský císařský dvůr.

Tokajské výběry jsou charakteristické žlutou, medovou, jantarovou až zlatohnědou barvou a sladkou plnou chutí. Pijí se v malém množství k sladkým dezertům a pečivu, sommeliéři je doporučují rovněž v kombinaci s husími a kachními játry.

Centrem vinařské oblasti je městečko Tokaj, jež dostalo svou nynější podobu v 19. stol. V okolí dnešního Kossuthova náměstí stojí domy řeckých obchodníků s typickými emblémy na branách. Soustava sklepů je stará několik stovek let, v některých skladovali víno už v 15.–16. stol. Vyhlížejí spíš jako rodinné domy než malé sklípky typické pro Moravu nebo jihomaďarskou vinařskou oblast Villány. Nejznámější je sklep Rákocziů, před nímž stojí socha boha vína Bakcha.