Tři zlaté hrady s třemi zlatými heraldickými liliemi v rudém poli, to je znak osmitisícového městečka Chinon nad řekou Vienne, která se o 13 km níže vlévá do Loiry. A jak už to bývá, znak připomíná nejvýznamnější zdejší pozoruhodnost: rozlehlý hrad nad městem, kdysi oblíbenou rezidenci francouzských králů.
Polohu příkrého skalnatého pahorku nad řekou dokázali ocenit už staří Římané, když zde někdy v 5. stol. vybudovali opevněný tábor. Není ostatně vyloučeno, že před nimi tu sídlili už Galové, protože místo se nachází v odedávna obydlené oblasti. Přibližně ve stejné době sem proniklo také křesťanství, spojené s misijní činností sv. Martina v nedalekém Toursu a jeho žáka Maxima (Saint Mexme), který si východně odtud, v jedné z jeskyní užívaných i místními obyvateli, zřídil poustevnu a posléze zde založil klášter.
Je známo, že oblast v roce 845 vyplenili Normani (Vikingové) pod vedením náčelníka Hastinga, což v dané době nebylo žádnou zvláštností (opakovaně tehdy vyloupili a vypálili například Paříž), takže i merovejští králové v raném středověku uměli strategické výhody tohoto místa ocenit, stejně jako i pozdější světská a církevní vrchnost při různých vzájemných půtkách. V polovině 10. stol. zde hrabě Theobald z Blois dal postavit řádný hrad.
Ten sloužil jeho následovníkům až do roku 1152, kdy se Eleonora Akvitánská, rozvedená manželka krále Ludvíka VII. a dědička rozsáhlých území na západě Francie (Akvitánie a Poitou), provdala za Jindřicha Plantageneta, příslušníka mocného rodu z Anjou, který se o dva roky později stal jako Jindřich II. anglickým králem. Složité pletichy tehdejší politiky jsou nad rámec tohoto článku, nicméně jedna věc byla jasná: Angličané od této chvíle legálně ovládali podstatnou část Francie… a co bylo dále, víme už z hodin dějepisu.
Sám Jindřich II. byl však dobrým a starostlivým panovníkem. Byl to právě on, kdo vybudoval podstatnou část dnešního hradu, na východní straně prodlouženého o pevnůstku s kaplí zasvěcenou sv. Jiří, anglickému národnímu patronovi, to vše ještě v duchu románské architektury. Chinon byl jeho oblíbenou rezidencí, kde též roku 1189 zemřel (byl pohřben v klášteře Fontevraud a je jedním z mála anglických panovníků 13.–18. stol., kteří nespočívají ve westminsterském opatství v Londýně), zatímco jeho následovníci byli už zahleděni jinam. Jeho syn Richard I. Lví Srdce, známý aktér třetí křížové výpravy, si na hradě posloužil především bohatou pokladnicí a zbrojnicí, než po jeho smrti na anglický trůn usedl jeho bratr a nejmladší Jindřichův dědic Jan Bezzemek (John Lackland).
Ve Francii to byla doba Filipa II. Augusta, Richardova i Janova vrstevníka. Mezi mladými muži zpočátku vládlo přátelství, než došlo k prvním roztržkám a vzápětí k válce o anglické državy ve Francii – a ta se pro Jana vyvíjela špatně. Nakonec sám dával bořit své hrady, aby se nedostaly do rukou Francouzů, než mu zůstal jen Chinon, kde v té době žila i Janova manželka Isabela z Gloucesteru. I ten však v roce 1205 Francouzi oblehli a po devíti měsících dobyli, což znamenalo nadlouho, až na malé výjimky, konec anglických držav na území Francie.
Hned po dobytí hradu jej začal Filip II. vylepšovat. Dal postavit mohutnou válcovou věž (Tour du Coudray), nechal posílit hradby a vybavit je střílnami pro lučištníky. Velkou pozornost věnoval branám, které spolu se suchými příkopy rozdělovaly celý areál do tří částí. Brány pojal téměř jako samostatné pevnůstky, opatřené dalšími věžemi, které je chránily ze stran, nechyběly zde samozřejmě padací mosty a padací mříže chránící vstup. Tak vznikla Porte du Coudray (Coudrayská brána), Porte des Champs (Polní brána) i pitoreskní Tour de lʼHorloge (Hodinová věž), působící spíše jako kulisa nad hradebním příkopem.
Stinnou stránkou velkolepého královského sídla bylo to, že se používalo rovněž jako vězení. Filip IV. Sličný zde věznil členy řádu templářů, zlikvidovaného ve vykonstruovaném procesu roku 1312 (Jacques de Molay, velmistr templářů, byl odsud odvlečen na hranici), po nich prošlo hrůzami Coudrayské věže ještě mnoho nešťastníků, po nichž nezbylo víc než nápisy vyryté do stěn…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře