Od samého počátku křesťanství se velké úctě těšilo vše, co bylo nějak spjato s novou vírou a jejími nositeli, tedy i hmotné památky jako relikvie nebo umělecká díla vytvořená v rámci křesťanského kultu. Je však s podivem, že skutečné muzeum, odborně a systematicky vedená sbírka, se právě v centru katolické víry dočkalo svého založení až v 18. stol… Křesťanské muzeum (Museo Cristiano)
Příčinou byla asi „posvátná“ povaha děl spjatých s křesťanstvím, která podobnou péči nevyžadovala, ba co více, jakákoliv vědecká, tj. světsky odborná péče se mohla považovat za nevhodnou. Antickému „pohanskému“ umění zajisté uškodit nemohla, ale cožpak se slušelo vědecky rozebírat a posuzovat díla, která byla dokonce v některých případech nadána údajnou zázračnou mocí?
A tak, pokud se nějaká sbírka křesťanských starožitností ve Vatikánu vytvářela, bylo to jen v rámci knihovny. Až papež Benedikt XIV., moderně založený reformátor (mimo jiné též zastánce myšlenek Mikuláše Koperníka), v roce 1756 rozhodl, že nevelkou sbírku při knihovně povýší na Křesťanské muzeum (Museo Cristiano) v moderním slova smyslu. Řadu exponátů z dob raného křesťanství tehdy získalo také Museo Pio Clementino papežů Klimenta XIV. a Pia VI., vybudované v letech 1771–1793, a samozřejmě pak zcela nové muzeum specializované přímo na křesťanské umění: Museo Pio Cristiano založené v Lateránském paláci Piem IX. v roce 1854 (a v roce 1970 přenesené do Vatikánu, podobně jako antické sbírky tamního „světského“ muzea). Opomenout nelze ani kolekci středověkého malířství v Pinakotéce, založené v roce 1932 za papeže Pia XI.
Nejstarší vystavené památky křesťanského umění se časově řadí do posledních staletí římského císařství a vykazují ještě všechny znaky tehdejšího vyspělého sochařství i dalších oborů, jak ukazuje například náhrobek císařovny Heleny z počátku 4. stol. v Museo Pio Clementino. Velkolepý blok rudého porfyru, ozdobený postavami vítězných bojovníků na koních nad shrbenými postavami spoutaných nepřátel, připomíná spíše sebevědomou oslavu válečných úspěchů než vzpomínku na zbožnou světici. Původně totiž byl asi určen pro jejího manžela, císaře Constantia Chlora. Podobně i jiná díla v římském pojetí byla prostě „adoptována“ křesťanskou ideologií. Dokonce i všeobecně známý Dobrý pastýř v Museo Pio Cristiano, pozdně helénistická socha chlapce nesoucího na ramenou jehňátko, mohl původně zobrazovat jen roztomilý žánrový výjev, nicméně nově mohl být chápán i jako připomenutí Ježíše Krista.
Podobně se u starokřesťanských sarkofágů zdobených reliéfy mísí tradiční motivy s již ryze náboženskými. V Museo Pio Cristiano jsou jich desítky. Bezvousý Kristus s apoštoly mezi ovečkami a opětovnými narážkami na „dobrého pastýře“ na sarkofágu ze San Lorenzo fuori le Mura, sarkofág z milánského kostela SantʼAmbrogio z konce 4. stol. ozdobený starozákonními i novozákonními výjevy, ze stejné doby pocházející sarkofág s dramatickým reliéfem zkázy faraónova vojska při přechodu Rudého moře a další a další. Stejně jako figurální výjevy byly významné i zvířecí nebo rostlinné motivy jako nositelé nové, již zcela křesťanské symboliky, objevující se, mimo jiné, i v soudobých mozaikách. Proměňovalo se však jejich ztvárnění, za nímž stál postupný odklon od krásy vezdejšího světa – ten se stále více proměňoval v „slzavé údolí“, zatímco skutečná krása a skutečné hodnoty nás očekávaly kdesi na „onom světě“. Něco podobného se dalo sledovat na sklonku antiky všeobecně, nejen u křesťanů: zobrazované motivy ztrácely svoji tělesnost, z vyobrazení konkrétních osob se stávaly symboly a nabývaly zcela schematické podoby. Nic na tom nezměnilo ani uznání křesťanství v roce 313. Krása, po níž toužili křesťané, už nebyla z tohoto světa.
Dále se však dařilo uměleckým řemeslům, zejména zlatnictví a řezbě ve slonovině. Prostory Vatikánské knihovny se dodnes honosí nádherou relikviářů a liturgických předmětů. Za pozornost stojí například slonovinová destička s vyobrazením Uzdravení slepého z 6. stol., původně asi součást skříňky z majetku nějakého lékaře, nebo přenosný (cestovní) oltářík ze 7. stol., taktéž ze slonoviny, s vyobrazením sv. Petra a Pavla a scénami z Kristova dětství…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikánská muzea