„Je to nejkrásnější ostrov, jaký kdy lidské oči spatřily,“ prohlásil prý Kryštof Kolumbus, když v roce 1492 pozoroval malebné křivky mogotů někde u Baracoa či Gíbary – o což se dodnes obě města přou.
Kolumbus před tím navštívil jen maličký ostrůvek San Salvador v Bahamách, ale později tento výrok ještě několikrát zopakoval, když podle něj třeba poloostrov Paria ve východní Venezuele musel být biblickým rájem. Kuba – na rozdíl od sousední Hispanioly a dalších karibských ostrovů – zaujme ale svou krásou i tam, kde jsou roviny, což je většina její plochy. Zásluhu na tom mají především skupinky palem královských, hojně roztroušené mezi lány cukrové třtiny či tabákovými políčky. Jeden z největších druhů palem na světě (výška 20–30 m, obvod kmene půl metru, listy dlouhé až 4 m) je kubánským národním stromem s nesčetným využitím. Ze dřeva se stavějí prosté dřevěné chýše bohíos, z listů se dělají jejich střechy, plody se krmí prasata a co zbude, využije se na výrobu košťat. Palma královská však neskýtá jen praktický užitek, ale významně figuruje též v santeríi, synkretickém náboženství mísícím tradiční západoafrické kulty s křesťanstvím, jež se na Kubě vyvinulo v 16.–18. stol.
Kolumbus přistál u severovýchodního pobřeží Kuby 27. října 1492, zabral ostrov pro Španělsko a pojmenoval ho Isla Juana na počest infanta Juana, syna Jejich katolických Veličenstev, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Vlastní conquista Kuby začala v roce 1511, kdy sem ze sousední Hispanioly přijela výprava, kterou vedl Diego Velázquez de Cuéllar, pozdější první guvernér ostrova. Účastníkem této expedice byl i Hernán Cortés, který pak roku 1519 právě z Kuby vyrazil na conquistu Mexika.
Nálepku přírodní krásy Kuba nadlouho ztratila. Původní indiánské etnikum Taínů bylo až na výjimky v horách Oriente vyhubeno. Příčinou byly nejen přímé masakry, k nimž docházelo v prvních desetiletích kolonizace ostrova, ale také nemoci zavlečené Evropany, proti nimž neměli indiáni jakoukoli imunitu (neštovice a spalničky), a tvrdá dřina při nucených pracích na plantážích cukrové třtiny, tabáku a kávy. Na plantáže se záhy začali dovážet černí otroci z Afriky, kterých na konci 16. stol. žilo na Kubě již asi 12 000. V následujících stoletích jejich počet dále stoupal, v roce 1841 už dosáhl 436 000, což bylo skoro 45 % veškerého tehdejšího obyvatelstva Kuby. Po zrušení otroctví, k němuž na Kubě došlo velmi pozdě (1886), a vítězné válce Severoameričanů se Španělskem (1898) se Kuba stala předsunutou zemědělskou základnou USA, což bylo sice zčásti sociální nevýhodou, ale z větší části zase ekonomickou výhodou (zajištěný odbyt, pevná měna, příliv turistů i zboží). Jenže příliš dlouho tu jako neomezený diktátor sloužil Fulgencio Batista, který rozhodujícím způsobem ovládal kubánskou politiku již od roku 1934. V roce 1940 se stal poprvé kubánským prezidentem, po skončení čtyřletého mandátu strávil několik let na Floridě, roku 1948 se na Kubu vrátil a po puči v roce 1952 převzal moc podruhé. Jeho vláda přímo vyzývala revoluční mladíky ke svržení, ačkoliv socialismus nebyl – zejména v počátcích – jejich vysněným cílem. Další vývoj už je u nás víceméně známý.
Kuba, jež bývala před revolucí (1959) prakticky pokračováním USA (vzdálenost z Havany na Floridu je jen 150 km), se postupně stávala jednou z chudších zemí západní polokoule (zejména pro své obyvatele, zatímco Fidel Castro býval svého času i šestým nejbohatším státníkem světa) a v posledních letech se proměnila ve skutečný skansen komunismu. Ten ale láká na Kubu množství cestovatelů z celého světa. A Kuba jim má skutečně co nabídnout, i když za přemrštěné ceny, pomáhající establishmentu udržet životní úroveň prostých obyvatel na jakžtakž přijatelné úrovni.
Vývoj – i přes obrovské dotace turistů a kubánských emigrantů z USA – dospěl na Kubě tak daleko, že mnohé lány třtiny se už nesklízejí, zavřené cukrovary rezivějí, chátrají kdysi pyšné školy v přírodě postavené v jednotném slohu (kde městské děti a studenti trávili část roku učením a prací na polích při soustavném vtloukání ideologických „pravd“ do hlav), městská ani meziměstská veřejná doprava prakticky neexistuje a musí být nahrazena povinným autostopem řízeným uniformovanými zastavovači aut (amarillos). Nové auto si obyčejný Kubánec po revoluci už koupit nemohl, a tak jsou kubánská města plná buď neustále opravovaných a vylepšovaných „amerik“ z 50. let, nebo žigulíků dovážených pro funkcionáře všech úrovní. Taxíky jsou už ale moderní, i když v oblibě cizinců zůstávají právě ony ameriky, stejně jako baculaté žluté motorové tříkolky coco taxi (obdoba asijských tuk-tuků). Zvláštní kapitolou jsou bicitaxi, kubánská verze rikš.
Jako všude v bývalých socialistických zemích, Kuba se snaží prezentovat před světem úrovní svého sportu, i když mnozí z úspěšných sportovců se do země nevracejí. Mívá také úspěchy: v atletice, košíkové, boxu i jinde. Sportem číslo jedna ale na Kubě zůstává americký baseball. Kubánští kluci si místo triček položených na trávu jako fotbalové branky vezmou těžkou rukavici a pálku a kdekoliv na ulici jeden nadhazuje a druhý odpaluje. Organizace baseballových soutěží je pro nás zvláštní. Neexistují žádné kluby, a tudíž ani žádná řevnivost mezi nimi. Nejprve se soutěží na místní úrovni, z nejlepších hráčů se sestavuje okresní mužstvo atd. Složená z nejlepších hráčů pak mezi sebou hrají mužstva jednotlivých provincií, kterých je v současnosti patnáct plus jedna speciální oblast (ostrov Isla de la Juventud). Vrcholem jsou závěrečná klání mezi reprezentacemi šesti velkých historických provincií.
Velmi často slýchám otázku, kdy to všechno skončí – a jak. Na prostou otázku těžká odpověď. Osobně se domnívám, že většina vysokých kubánských činitelů je na změnu připravena, ale odkládá ji: nejprve z ohledu na Fidela, nyní na Raúla. Očekávám, že změna bude pokojná (Kubánci si ostatně nechali vždy cokoliv vysvětlit a mnozí změnu dychtivě očekávají, i když možná s obavami), ale budoucí režim se bude – alespoň na čas – podobat čínskému či vietnamskému: socialistická ideologie a kapitalistická ekonomika. Jedno tu však hrozí: Kuba bez socialistických hesel, stánků s marxistickou literaturou, revolučních písní a triček s Che Guevarou už nebude tolik lákat a konkurence ostatních karibských ostrovů je nezměrná. Na druhé straně přiláká ostrov investory, a to hlavně z USA (a mezi nimi i bývalé Kubánce). Nicméně Češi – jak se tam můžete kdykoliv a kdekoliv přesvědčit – mají na Kubě (i když z bilaterálních politických – ale nyní se zlepšujících vztahů – to tak dlouho nevypadalo) stále dobré jméno a prostí lidé nás pořád považují za přátele.