K nejpozoruhodnějším a nejnavštěvovanějším místům v Litvě patří poloostrov Kurská kosa – 98 km dlouhý pruh země vybíhá ze Sambijského poloostrova v ruské Kaliningradské oblasti a táhne se na sever až k litevskému přístavu Klaipėda.
Úzký písečný poloostrov vznikl poměrně nedávno. Asi před pěti tisíci lety pro něj vytvořila základ ledovcová moréna, na níž se postupně ukládal písek. Státní hranice dělí Kosu zhruba na dvě poloviny, severní litevskou a jižní ruskou. Ze západní strany omývá Kurskou kosu Baltské moře, z východní sladké vody Kurského zálivu, jenž je spojen s mořem jen úzkým průlivem u Klaipėdy.
Kurská kosa je známa svou svébytnou kulturou, architekturou a v neposlední řadě působivými písečnými dunami. Ne náhodou je od roku 2000 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO. Písečné duny, jež daly poloostrovu přízvisko „Baltská Sahara“, nadělaly v minulosti místním obyvatelům nemálo starostí. Nezřídka se stávalo, že pohybující se duny pohltily celé vesnice a mnohé obce se kvůli tomuto nebezpečí musely v průběhu své historie opakovaně stěhovat. Na vině bylo kácení původních lesů a hospodářská činnost. Teprve v 19. stol. se objevila snaha Kosu opětovně zalesnit. Výsledkem je, že více než dvě třetiny její rozlohy dnes pokrývají lesy, převážně borové. I tak jsou však písečné duny na Kurské kose stále k vidění. Některé z nich dosahují výšky přes 50 m a jsou z nich současně vidět Kurský záliv i otevřené Baltské moře. Příkladem je duna Parnidis jižně od vesnice Nida, odkud sem vede naučná stezka, nebo nejrozsáhlejší oblast dun Nagliai severně od vesnice Pervalka.
Díky svým unikátním přírodním podmínkám je Kurská kosa domovem řady chráněných rostlin a hnízdištěm stovek druhů ptáků, včetně vzácných černých kormoránů, jež lze sledovat z pozorovatelny jižně od vesnice Juodkrantė. V lesích i při hlavní silnici vedoucí po Kurské kose od severu na jih občas spatříte divoká prasata a ojediněle také losa.
Hlavní obživou obyvatel Kurské kosy byl odpradávna rybolov. Ryby tvořily významnou část jejich jídelníčku a také dnes zůstávají vyhledávanou místní specialitou. Hlavně ve vesnici Juodkrantė se v létě prodávají čerstvé uzené a pečené ryby téměř v každém domě podél hlavní ulice. Ryby samozřejmě tvoří také základ jídelníčku všech místních restaurací.
Zatímco rybaření v Baltském moři nebylo až do 20. stol. nijak omezováno, rybolov v Kurském zálivu, na ryby bohatém, se reguloval již ve středověku. Nařízení z roku 1844 stanovilo, že každá rybářská loď má být označena na stěžni korouhví (jakousi „poznávací značkou“), podle které mohl dozorčí úředník i zdálky poznat, z jaké osady loď pochází, a kde má tudíž právo lovit. Tyto korouhve (vėtrungė), zpočátku mezi rybáři nepříliš oblíbené, nabyly postupně velmi zdobných forem a dnes jsou jedním ze symbolů celého kraje po obou stranách Kurského zálivu. Jejich funkční zmenšeniny se prodávají ve spoustě obchodů.
Obyvatelstvo Kurské kosy prošlo od středověku do dneška poměrně dramatickým vývojem. Původně byla jižní část Kosy osídlena baltským kmenem Sembů, zatímco na severu žil jiný baltský kmen – Kuršové či Kurové, po nichž Kosa dostala své jméno. Od 13. stol., kdy začala expanze řádu německých rytířů, byly původní baltské kmeny postupně asimilovány německými kolonisty. V následujících staletích pak na Kurskou kosu přicházeli ještě osadníci z lotyšského Kuronska, jejichž specifické nářečí se na Kurské kose udrželo až do konce 2. sv. války, kdy se většina obyvatel stáhla do Německa před ustupující frontou nebo byla násilně vysídlena. Kurská kosa zůstala po válce téměř liduprázdná. Nově j…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí