Estonsko leží z trojice pobaltských republik nejseverněji a jeho nejsevernější výběžek, který svými čtyřmi prsty, dlouhými poloostrovy, proniká do Finského zálivu, se jmenuje Lahemaa, Země zálivů. Stejně tak by bylo výstižné i označení Země poloostrovů. Těžko říct, který z odvěkých živlů je pro tuto krajinu významnější. Voda nebo země?
Oba živly se tady prolínají ve všech možných metamorfózách. Slaná mořská voda na mělkém pobřeží, poloslaná v lagunových jezerech i voda sladká, proudící desítkami potoků a dvěma většími říčkami, ale také odpočívající v ledovcových jezerech, v močálech, bažinách a rašeliništích. Stejně tak i souš je mezi tímto všeobecným mokrem proměnlivá. Na jihu, ve vnitrozemí, se nad plochou krajinou zvedá vápencový val téměř zbavený půdy, takže se v jeho puklinách udrží jen suchomilná vegetace. Pod ním se táhnou k severu rozlehlé nížiny porostlé řídkými, převážně borovými lesy. Těch borůvek, brusinek, malin a ostružin v jejich podrostu! Mokřady zpovzdálí obklopují podmáčené louky a na suchých výspách lze spatřit dokonce i pole a zahrady. Mořské břehy jsou převážně nízké, pokryté hrubým pískem, který vítr a bouřlivý příboj zanášejí až do pobřežních lesů.
Zatím bychom mohli mluvit o typickém obrazu severské přímořské krajiny, i když už cestou lesem překvapí návštěvníka sem tam roztroušené podivné balvany. Ne, že by o ně člověk zakopl. Často jsou tak velké, že by si o ně spíš rozbil čelo, ale většinou před nimi zůstane jen v úctě stát. Skutečný šok však čeká nepřipraveného turistu na zdejších plážích. Nepovalují se na nich rekreanti, ale balvany. Tisíce balvanů. Pole balvanů. Obrovitá kamenná stáda připomínající harémy lachtanů nebo rypoušů. Leží na okrajích lesů, na plážovém písku, v mělké vodě zálivů a odvažují se i daleko do pobřežních vod…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí