Laos a Kambodža

Svět je určitě báječné místo k žití. Jenže ne vždy a všude. Země, které se stávají pro místní obyvatele peklem a turisté se jim v pudu sebezáchovy vyhýbají, se v průběhu času střídají. S notnou dávkou cynismu by se dalo říci, že stačí počkat možná deset, někdy dvacet nebo třicet let, aby se z pekla stal opět ráj (ale také z ráje peklo, protože jakási pomyslná rovnováha musí být, zdá se, naplněna). K bezpečným oblastem, kde turistům nehrozí žádné výjimečné nebezpečí a které jsou navíc atraktivní svými památkami i přírodními krásami, patří aktuálně také pevninská jihovýchodní Asie.

Dlouhé slovní spojení „pevninská jihovýchodní Asie“ se dnes používá jako náhrada za termín Indočína nesoucí s sebou jak nádech koloniální minulosti, tak jistou nejednoznačnost, neboť toto označení se v různých dobách užívalo různě – buď jen pro Východní neboli Francouzskou Indočínu (Vietnam, Kambodža, Laos), nebo pro celou oblast včetně Západní Indočíny (Thajsko a Myanma). Po čísle věnovaném Vietnamu (Země světa 2/2012) zavítáme nyní do zbylých dvou zemí, jež byly v 2. pol. 19. a 1. pol. 20. stol. určitou dobu pod francouzskou koloniální správou. Navzdory všem odlišnostem, o nichž ještě bude na různých místech tohoto čísla řeč, mají Kambodža a Laos také některé společné rysy.

Obě země se pyšní v dávné minulosti slavnými obdobími významných říší, jež jsou v mnoha ohledech stále zahaleny rouškou určitého tajemství. Khmerská angkorská říše rozkládající se především na území Kambodže zasahovala však i na jih dnešního Laosu, kde dokonce zanechala jednu z nejvýznamnějších laoských památek vůbec, chrám Vat Phu, zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO. Kambodža i Laos mají na tomto seznamu po dvou památkách – v Laosu je to ještě město Luang Phrabang, v Kambodži pak obrovský komplex khmerských chrámů Angkor a chrám Preah Vihear. Obě země zaznamenaly zkušenost s koloniální nadvládou a obě ve svých moderních dějinách 20. stol. prošly obdobím obrovského utrpení, které s vědomím veškerých vnějších (zahraničních) vlivů vycházelo do značné míry zevnitř společnosti, v obou zemích hluboce rozdělilo obyvatelstvo a zanechalo po sobě doslova i v přeneseném významu rány a jizvy patrné dodnes.

Kambuovi potomci
Jméno Kambodža pochází z khmerského Kampuchea a to zase ze sanskrtského Kambudža, „zrozeni z Kambua“. Na jednom nápisu z roku 947 se poprvé objevila legenda o svatém muži Kambuovi Svájambhuvovi, který dostal od Šivy darem nymfu Méru, již pojal za manželku. Z jejich spojení vzešla sluneční dynastie, od níž pak více či méně složitým způsobem odvozovali svůj původ nejrůznější panovníci v kambodžských dějinách. A ze spojení jejich jmen Kambu-Méra vznikl výraz Khmer. Existuje ale i starší legenda o indickém bráhmanovi (anebo možná princi z Malajského poloostrova) Kaundinjovi, který se oženil s hadí princeznou Sómou, čímž byla založena měsíční dynastie. Obě legendy existují v různých variantách, jež dobře ilustrují mlhu, v níž tápeme, chceme-li se dobrat počátků khmerské civilizace. Především z čínských pramenů pocházejí zmínky o dvou „státech“ (uvozovky naznačují nezřetelnost těchto říší), jež existovaly na khmerském území na počátku naší éry a jsou známy právě pod svými čínskými názvy. Prvním byl Fu-nan, údajně s Kaundinjou jako prvním králem (1.–6. stol.), druhým Čen-la (6.–8. stol.).

A pak nastupuje na scénu král Džajavarman II. Na území Kambodže přišel zřejmě z Jávy, kam kdysi uprchli jeho předkové. Rok 802, kdy byl na hoře Phnom Kulen korunován, resp. prohlášen čakravartinem, „pánem všeho světa“, a stál se dévarádžou, „božským králem“, se považuje za počátek khmerské říše Angkor, i když toto označení (odvozené přes khmerské nokor ze sanskrtského nagara, „město“) se začalo používat až za jeho následovníků. Každopádně to byl Džajavarman II., jenž začal spojovat roztříštěné malé celky v jeden státní útvar, který o pár desítek let později započal s budováním jedinečných chrámů vyvolávajících dodnes oprávněně úžas a nadšení.

Angkor byl rozvrácen v 1. pol. 15. stol. Siamci, a i když Kambodža existovala nadále, nikdy už jeho síly a věhlasu nedosáhla. Naopak, stále více se dostávala do područí na jedné straně Siamu, na druhé Vietnamu, takže vyhlášení francouzského protektorátu v roce 1863 ji tak trochu paradoxně zachovalo na mapě jihovýchodní Asie, z které by jinak zřejmě záhy zmizela. Francouzský protektorát trval 90 let, v listopadu 1953 byla vyhlášena nezávislost Kambodže. O následujícím období dějin Kambodže, spojeným nejprve hlavně s princem, králem, ministerským předsedou a hlavou státu Norodomem Sihanukem a jeho ideou „buddhistického socialismu“, pak se dvěma občanskými válkami, USA podporovaným převratem a nakonec vytvořením Demokratické Kampučie pod vládou Rudých Khmerů provozujících jednu z nejbrutálnějších genocid vůči vlastnímu národu v dějinách lidstva, se píší tlusté knihy a publikují vědecké práce. Těžko ji proto na tomto místě jakkoli popisovat a rozebírat.

Dnešní Království Kambodža je konstituční monarchií, oficiální, leč fakticky jen formální hlavou státu je král Norodom Sihamoni, syn Norodoma Sihanuka, který vyrůstal v Praze a hovoří mj. česky. Rozhodující postavou kambodžské politické scény je stále premiér Hun Sen, šéf Kambodžské lidové strany, který vykonává funkci předsedy vlády již déle než 25 let a jehož život by vydal na román – a nebylo by to vždycky moc příjemné čtení.

Kambodža je s rozlohou zhruba 181 000 km² nejmenším státem v oblasti Indočíny a po Singapuru a Bruneji třetím nejmenším státem v celé jihovýchodní Asii. Odhaduje se, že aktuálně v ní žije téměř 15,5 milionů lidí, přičemž jde o stát národnostně dost homogenní – 90 % obyvatelstva tvoří Khmerové, khmerština je úředním jazykem a v zemi se píše khmerským písmem. Většina obyvatel žije v centrální nížině mezi Mekongem a řekou Tonle Sap, na níž leží stejnojmenné jezero, obklopené od roku 1997 rovněž stejnojmennou biosférickou rezervací. Tohle největší sladkovodní jezero v jihovýchodní Asii není jen významným zdrojem ryb a vody pro zemědělství, který umožňoval už existenci angkorské říše, ale také zásadní součástí unikátního hydrologického systému. Slouží totiž jako přírodní rezervoár obrovského množství vody, které do Kambodže přináší od května do října jihozápadní letní monzun. V tomto období teče voda z Mekongu řekou Tonle Sap do jezera, které v době své maximální kulminace (listopad) může zvětšit svou plochu oproti období sucha až šestkrát a objem zadržované vody osmdesátkrát. V suchém období pak voda teče naopak z jezera do Mekongu.

Milion slonů a bílý slunečník
Laos, plným názvem Laoská lidově demokratická republika, se pro mě stal jedním z nejpříjemnějších překvapení mého cestovatelského života. Odjížděl jsem tam bez jakékoli konkrétnější představy, vracel jsem se okouzlen překrásnou krajinou a naplněn zážitky z celkově velmi příjemné, byť chudé země s řadou pozoruhodných památek.

Začneme-li Laos srovnávat s Kambodžou, záhy zjistíme, že v mnoha ohledech jde o země velmi rozdílné. Téměř tři čtvrtiny z více než 236 000 km² laoského území pokrývají hory a náhorní plošiny. Laos, jediný vnitrozemský stát v Indočíně, má jen necelých 7 milionů obyvatel, což z něj činí zemi s nejnižší hustotou zalidnění v celé Asii. Oč je obyvatel méně, o to pestřejší je ale jejich národnostní složení. Laové, etnolingvisticky příbuzní s Thajci, tvoří pouze 55 %, zbylých 45 % připadá na 48 dalších oficiálně laoskou vládou uznávaných etnických skupin. Etnologické výzkumy nezávislé na politických vlivech udávají číslo ještě daleko vyšší a hovoří minimálně o 131 různých etnických skupinách a podskupinách.

Z pohledu dnešních hranic i pestrého národnostního složení (příslušníci nejpočetnějších etnických skupin žijí rovněž v okolních zemích) je Laos tak trochu umělým státem, který v této podobě vznikl až po skončení francouzského protektorátu a vyhlášení nezávislosti v říjnu 1953.

I Laos se však odvolává na slavnou minulost, velkou říši, jež byla regionálním hegemonem. Známá je jako Lan Sang a spojením řady menších správních jednotek tradičně v Laosu označovaných jako muangy či müangy ji za určité pomoci Angkoru vytvořil princ Fa Ngum, jehož socha již coby velkého krále dnes zdobí laoské hlavní město Vientiane. Za počátek říše se považuje rok 1353, kdy byl Fa Ngum korunován vládcem svého rodného města Xieng Thongu (dnešní Luang Phrabang). S různými peripetiemi existovala říše Lan Sang přes 300 let, na konci 17. stol. se však rozpadla do tří celků, o kterých není známo příliš mnoho konkrétního a jež nakonec ovládl Siam. V roce 1893 se stal Laos francouzskou kolonií, kterou zůstal 60 let. Celé jméno Fa Ngumovy říše Lan Sang Hom Khao znamená Milion slonů a bílý slunečník. Dobře odkazuje na skutečnost, že na území Laosu kdysi žilo velké množství divokých slonů. I když v moderní době začal jejich počet rychle klesat, udává se, že ještě na konci 80. let minulého století jich v Laosu žily dva až tři tisíce. Současné odhady různých organizací jsou bohužel daleko skromnější. Ty nejoptimističtější se pohybují kolem 1200 zvířat, naopak ty nejstřízlivější udávají pouze kolem čtyř stovek divokých slonů.

Komplikovaná situace v Indočíně na konci 2. sv. války vyústila v tzv. první indočínskou válku, což byl primárně konflikt mezi Francií a Ho Či Minovou Ligou za nezávislost Vietnamu, do kterého však byly zataženy v různé míře i další části Francouzské Indočíny a jenž nakonec vyústil v odchod Francie a vyhlášení nezávislosti těchto zemí. Záhy poté vypukla druhá indočínská válka, která sice začala jako občanská válka ve Vietnamu, ale v roce 1964 do ní vstoupily USA a konflikt se postupně rozšířil i do příhraničních oblastí Laosu a Kambodže. V Laosu navíc ve stejné době vypukla rovněž občanská válka. Nejtěžší období moderních laoských dějin (udává se, že na tři severní laoské provincie bylo v letech 1964–1973 svrženo více bomb než za 2. sv. války na celou Evropu, a Laos tehdy získal tragické přízvisko „nejbombardovanějšího místa na světě“) trvalo až do poloviny 70. let, kdy abdikoval poslední laoský král a země se vydala pod vedením Lidové revoluční strany Laosu (laoských komunistů) na cestu budování socialismu. Oficiálně je na ní stále, ale podobně jako v případě Číny a Vietnamu, i v Laosu už dnes jde pouze o politickou formu vlády jedné strany, zatímco ekonomika je již nastavena na kapitalismus, byť s řadou autoritativních prvků.

Kambodža a Laos, v mnohém tak rozdílné, ale přece v lecčem i podobné země, se v posledních dvou desetiletích stále více otevírají turistům. Nabízejí jim jedinečné památky, zajímavou přírodu, bezprostřední setkání s buddhismem, zejména théravádovým, a možnost podniknout výpravu do světa, který ještě zcela nepodlehl, přinejmenším v případě Laosu, tlaku masové turistiky. Určitě to není málo.