Lazio
Je kolem a nad ní tu hojně
ptáků zvyklých břehům a řečišti tekoucí vody,
kteří lítají hájem a vzduchem lahodně pějí.
Velí otočit plavbu a k pevnině otočit přídě,
načež radosti pln v stín řeky se uchýlí s loďmi.
Tak líčil Vergilius setkání Aenea a jeho družiny s krajinou u Tibery, která se měla stát napříště novou vlastí jejich potomků (Aeneis VII, 28-37), a pokud nám už poněkud vybledly vzpomínky na četbu klasiků, připomeňme si, že jde o slavný příběh „migrantů“ prchajících před hrůzami trójské války. Po dlouhém bloudění mořem s nesčetnými nástrahami, po návštěvě Sibylly v Kúmách, podle rady svého zesnulého otce a na přání samotného Jova nakonec hrdina doplul až do ústí Tibery a „usadil se v italské zemi“, tedy v Latiu, obývaném tehdy kmenem Latinů, a dokonce získal ruku dcery místního krále.
Za Vergiliovo líčení přírodních krás Latia (zde v českém překladu Otmara Vaňorného) by se nemusela stydět ani leckterá cestovní kancelář lákající klienty a je pravdou, že ani dnes by nebyla daleko od pravdy. Dnešní Lazio není jen Řím překypující tisíci památkových objektů a statisíci turistů, ba ani jen populární fotbalový klub, ale též půvabná kopcovitá krajina plná svěží mediteránní vegetace, honosící se malebnými městečky i ojedinělými usedlostmi mezi piniemi a cypřiši, zalévaná sluncem a oblažovaná příjemným vánkem od moře anebo z hor na obzoru. Statisticky jde o jeden z 20 italských regionů o rozloze přes 17 000 km2, v nadmořské výšce od nuly do 2064 m (Monte del Passeggio), obývaný 6 mil. obyvatel a především nepoznamenaný překotným rozvojem průmyslu všeho druhu, jak to můžeme poznat v severní Itálii.
Vergilius se nemýlil ve složení původních obyvatel. Byli to skutečně Latinové a s nimi jazykově příbuzní Sabinové, Hernikové, Rutulové a Volskové, kteří Latio obývali už na počátku 1. tisíciletí př. n. l., a v severní části regionu také Etruskové, kteří zpočátku stáli na straně nových přistěhovalců a pomohli Aeneovi překonat počáteční odpor starousedlíků. Ty se Trójanům podařilo ovládnout a nakonec všichni (s výjimkou daleko mocnějších Etrusků) se stali základem nového národa. Jejich metropolí se stala nově založená Alba Longa, ale z Aeneova manželství s Lavinií, zmíněnou dcerou latinského vladaře, přitom povstala dynastie, vedoucí až k Romulovi a Removi a legendárnímu založení Říma roku 753 př. n. l. S ním jsou pak spjaty osudy celého regionu – od mytických dob přes osudy království pod střídající se vládou místních i etruských vladařů až po vyhnání posledního z nich a nastolení republiky roku 510 př. n. l. a dále v dobách císařství v prvních pěti staletích našeho letopočtu, až do zániku impéria v roce 476.
Od konce 4. stol. bylo víceméně bezbranné Lazio cílem pustošivých nájezdů postupně Vizigótů, Vandalů, Ostrogótů a dokonce i Langobardů, ale roku 754, pod autoritou dalších dobyvatelů, tentokrát Franků, byl zde ustaven církevní stát podřízený papeži a během dalších staletí upevňovaný a rozšiřovaný o další území včetně regionů Umbrie a Marche a také o východní část severní Itálie s metropolí Bolognou – a to až do Risorgimenta a ustavení Italského království roku 1861.
Jako celá Itálie, i Lazio, její „srdce“, oplývá množstvím zajímavostí. Jeho břehy omývá Tyrhénské moře s rozsáhlými plážemi, jsou zde skalnaté výběžky Apenin i vyhaslé sopky se svahy pokrytými vinicemi a olivovými háji, pod nimi úrodné nížiny zavlažované poklidnými řekami vytvářejícími meandry s bujnou vegetací a množstvím ryb. Jsou zde prastaré osady, vyrostlé ještě z etruských kořenů, na vrcholcích kopců ční k nebi zříceniny hradů a ve stínu údolí se tísní prastaré kláštery… Ne vše zde můžeme obsáhnout, ale v omezeném rozsahu jednoho čísla se pokusíme alespoň o jakýsi výběr.
Stranou ponecháme Řím, ono Věčné město, kterému jsme už věnovali hned dvě samostatná čísla (Země světa 11/2015 a 10/2016), ale rozhodně neopomeneme prastará etruská města Tarquinie a Caere. Naše starší poznatky o Římu doplníme o zaniklý římský přístav s někdejším výstavným letoviskem Ostií, stejně tak musíme zařadit i výlet do městečka Tivoli východně od Říma, proslaveného rozsáhlým letním sídlem císaře Hadriána a po mnoha staletích pak znovu honosnou rezidencí rodu dʼEste. Ze středověkých měst si připomeneme Viterbo s papežským hradem a malebné, na skalách se tísnící městečko Civita Castellana. Nevynecháme ani ohniska křesťanské víry, která se vždy podílela na osudech země, jako jsou kláštery Subiaco nebo Montecassino, spjaté navíc i s hrdinstvím polských vojáků při osvobozování Itálie v roce 1943. A v souvislosti s tím nemůžeme opomenout ani letovisko Anzio, dějiště nepříliš úspěšné spojenecké invaze v roce následujícím. O některých místech se zmíníme v souvislosti s hlavními tématy, ale v Laziu jsou i objekty pozoruhodné z hlediska přírodních krás – mezi jinými především Giardino di Ninfa, areál vytvořený ve 20. stol. na způsob anglického zámeckého parku. Do pozadí přitom v našem líčení poněkud ustoupí téma volného umění, tedy sochařství a malířství, které je s Itálií spjato ve zcela mimořádné míře, ale většina toho, co nezaniklo v turbulencích dějin, se už dávno stala součástí uměleckých sbírek ve velkých městech, v případě Lazia v Římě.
Ovšem Lazio není jen okouzlující krajina, odjakživa opěvovaná básníky, ale žijí tu také lidé. A jací lidé? Jací jsou a jak žijí lidé ve střední Itálii? Bývá zvykem, že autor mermomocí hledá nějaké výrazné vlastnosti, než zjistí, jak jsme si všichni podobní. Italové jsou, pravda, trochu temperamentnější v projevu, ale to je rys, ze kterého si sami dělají legraci, a dokonce se zdá, že na něm stojí i část italské kinematografie. Rozjívené děti a manželské hádky na zabití… a vzápětí společný večer u televize, s hlavou na rameni… Vlastně je mám rád, proč to nepřiznat?
Jinak se samozřejmě žije v Římě, pulzujícím hektickým městským životem mezi automobily a nervy drásajícími skútry, a jinak na venkově, kde život běží klidněji, i když i tam se projevuje značná gravitace k Římu. Ale stále si tam lze užívat poklidných večerů se skleničkou vína pod girlandami vinné révy, při hovorech o rodině, o politice a o fotbale (to zejména!), a třebas i o kultuře.
Na rozdíl od jiných národů, které si vybudovaly sebevědomí díky přehnanému obdivu, jehož se jim dostává zvenčí, Italové nejsou nafoukaní a jsou skromní, jako by jim bylo téměř trapné připomínat svoji historickou velikost. Opravdu? Ano? Jako by žasli nad tím, že někdo zná jejich minulost a že někdo má jejich zemi rád, a naopak se stydí, jak málo sami znají kulturu těch ostatních. Ach, Praga magica, slyšíte skoro při každém rozhovoru.