Jeskyně Eisriesenwelt, v překladu Obří ledový svět či Svět ledových obrů, je pravidelně uváděna mezi desítkou největších turistických atrakcí Rakouska. Tomu odpovídá i její návštěvnost. V sezoně, která trvá od května do konce října, sem přijíždí v průměru okolo tisíce lidí denně, takže jednotlivé skupiny procházejí jeskyní často jen v několikaminutových odstupech. Uvnitř i na přístupové cestě bývá hodně husto, ale s tím se nedá nic dělat, to je daň za exkluzivitu. Největší ledová jeskyně světa je prostě jenom jedna.

Zlověstně temné oko shlížející vysoko ze stěny Hochkogelu (2282 m) do údolí Salzachu považovali místní obyvatelé odedávna za vchod do pekla. První odvážlivce, kteří překonali strach a k otvoru vyšplhali, proto muselo hodně zaskočit, když na ně odtud místo pekelného žáru dýchnul mrazivý chlad. O zaledněné jeskyni nejspíš dlouho věděli jen lovci, teprve v roce 1879 se k ní dostal salcburský horolezec a přírodovědec Anton Posselt, jenž stačil prozkoumat prvních asi 200 metrů chodeb, než ho zastavila mohutná ledová bariéra. O svém průzkumu sepsal a publikoval podrobnou zprávu a dnes je považován za oficiálního objevitele.

Jeskyně pak sice ještě na více než 30 let znovu upadla v zapomnění, ale když ji začal zkoumat salcburský speleolog Alexander von Mörk, stala se brzy známou i mezi turistickou veřejností. Pak už nabraly události rychlý spád – po 1. světové válce byla z údolí vytyčena a upravena přístupová stezka a nedaleko vchodu vznikla útulna, v roce 1925 přebudovaná na chatu. Pojmenovali ji po Friedrichu Oedlovi, jenž se velkou měrou zasloužil o to, aby turisté procházeli ledovým podzemním světem po bezpečném a pohodlném chodníku. Ještě dlouho si však museli počkat, než jim v roce 1953 namáhavou cestu k jeskyni zkrátila pět kilometrů dlouhá horská silnička z Werfenu (547 m) a o dva roky později také na ni navazující kabinová lanovka.

Celá přístupová trasa dodnes neztratila na přitažlivosti. Je zábavná tím, že vede komplikovaným terénem, k tomu nabízí množství jedinečných výhledů, a to jak do údolí Salzachu s hradem Hohenwerfen, tak – ve své závěrečné části – až k hřebenům Vysokých Taur. Ani v moderní době však není její zdolání bez námahy. Nejdříve ji tady pocítí motory aut v prudkém, místy až 21% stoupání, a posléze ji musí často vynaložit i řidiči při hledání volného místa na zaparkování. Někdy je nutné odstavit auto i kilometr před nejvyšším parkovištěm, kde silnice končí u zbrusu nového návštěvnického centra a kam zajíždí i kyvadlová autobusová doprava z Werfenu. Odtud se jde asi 15 minut pěšky k údolní stanici lanovky (1076 m), která během tří minut překoná půlkilometrový výškový rozdíl k chatě Dr.Oedl-Haus. Tahle visutá dráha patří k nejstrmějším a nejrychlejším v celém Rakousku, a kdo se nedívá z kabiny ven, mohl by si klidně myslet, že jede výtahem. U lanovky se ve špičkách tvoří fronty, kterým se lze vyhnout pěším výstupem, ale čas se tím neušetří – cesta v serpentinách mezi vápencovými srázy trvá asi půldruhé hodiny. Od Oedlovy chaty se potom stoupá už nad hranicí lesa kamenitým chodníkem, který je na více místech chráněný před pády kamenů zastřešením. K jeskyni to trvá zhruba další čtvrthodinku.

Jelikož Rakousko je lanovková velmoc, snad každého příchozího cestou napadne, proč lanovka nejezdí až k jeskyni přímo z údolí, když po technické stránce by tomu nemělo nic bránit. V technice tady skutečně problém nebyl, na rozdíl od financí, které soukromý subjekt provozující jeskyni mohl pro stavbu lanovky uvoln…